Přidat názor k článku Trochu jsem se spletla aneb Mé první hlídání

Ahoj Zuzku,
já jsem taky vždycky hlídala ráda různé děti - už v deseti letech jsem jezdila s kočárky různých miminek, která mi byla "půjčována". Zažila jsem dost dětí (později nejen na vození, ale i na opravdové hlídání), takže jsem byla teoreticky jakžtakž připravená na vlastní děti. Nezaskočily mě praktické problémy typu nakrmit, přebalit - to jsem zvládala.

Ale u vlastního dítěte je to víc o vztazích, o psychice, o sepětí s tím drobkem - a v neposlední řadě taky o tom, že vlastní dítě máš NAPOŘÁD, nejen od-do. Takže únava, nevyspání, trocha ponorkové nemoci z toho, jak je vše pořád dokola.

Máma od miminka si moc neodpočine, ani když mrně spí, zvlášť když nemáš hlídací babičku ani tetičku a manžela k nepotřebě (myslím na hlídání), takže jsi na to sama. Stačí, když bydlíte v jiném městě než zbytek rodiny a manžel bývá denně dlouho pryč.

Hlavně s vlastním dítětem je to vždycky všechno JINAK, než si člověk vysní. Neříkám že hůř, ale JINAK. Dítě má svou individualitu už odmalička a obzvlášť se silnými jedinci je výchova velmi náročná a zdánlivě bez výsledků. Dítě je vždycky jiné, než rodiče očekávají.

Moc hezky o tom píše třeba Martina Drijverová v knize "To první a to druhé dítě"- můžeš se podívat třeba tady http://www.motto.cz/show_book.asp?bid=342
Tahle knížka by se Ti, Zuzku, mohla líbit. Měj se pěkně.