Přidat názor k článku Trochu jsem se spletla aneb Mé první hlídání

Ahoj Rozmarýnko,

díky za moc krásný příspěvek, moc se mi líbil.

Přiznám se však, že nejdříve jsem k malému miminku spíše zaujímala ten postoj, že jsem nevěděla, proč zrovna vlastně pláče a taky se přiznám, že jsem z toho byla lehce na mašli. Asi své dělá ta strašná únava - v porodnici jsem nebyla schopná spát vůbec + ještě dva dny před porodem jsem taky nespala a doma bylo miminko (= synek) vzhůru asi každé dvě hodiny. Takže když na to teď vzpomínám, uvědomuju si, že jsem někdy držela řvoucí uzlíček a brečela jsem taky, protože jsem vážně NEVĚDĚLA, co mám s ním dělat, aby neřvalo a bylo mi z toho moc a moc smutno, že to nevím ...

Teprve později, když už se trochu usmál nebo nějakou blbůstku udržel v ručičce, tak to bylo fajn. Ale ty začátky byly strašné ... Doufám, že druhé mimi budu brát s větším nadhledem!

Hodně štěstí, Afrikánka