Přidat názor k článku Trochu jsem se spletla aneb Mé první hlídání

Veroniko, já bych to takhle tragicky neviděla?
A holky, ruku na srdce, snad každá z nás, když zjistila, že čeká miminko, si představovala, jak budeme vozit načančaný kočárek s usměvavým nejkrásnějším dítětem v celé galaxii. Jak se náš drobeček bude jen usmívat a když zapláče, s láskyplným úsměvem ho ukonejšíme během okamžíčku. Jak budeme usměvavé, upravené maminky s přehledem zvládající vše potřebné. A všechny jsme věděly, že děti pláčou, někdy hodně pláčou, někdy dokonce řvou a vřískají. Ale proč si to období čekání a těšení se kazit realitou, která nás stejně nakonec nemine? Ve skrytu duše jsme byly přesvědčeny, že to naše bude jiné. Ale která byla u prvního dítěte připravena že ty probdělé noci budou až tak dlouhé, že spaní v křesle s miminkem v náručí není příliš pohodlné atd. atd.? Kolik z nás si říkalo: na své dítě nikdy nezvýším hlas, natož abych mu dala plácanec - to přeci není argument, to dělají jen hysterické maminky, které se svým dítětem nedokážou správně komunikovat. Já taková určitě nebudu! Samozřejmě realita je jiná, jsem úplně normální :-))).
Zuzku, neboj, pdoboné sny má spousta z nás. Realita je sice poněkud odlišná, ale kráááásná, i když náročná...