Přidat názor k článku Trochu jsem se spletla aneb Mé první hlídání

Ahoj,
myslím, že je to odvaha od obou, dát dítě na hlídání i hlídat. Zvlášť takto malé. Ale někomu nic jiného nezbývá. A třeba tak maminka vyřeší problém, kdy něco stihnout udělat, nebo kdy být se starším dítětem.
Pokud se z procházky vrátí mimi "pos... až za ušima", no a co. V tu chvíli to nepotěší, ale o nic nejde. Horší jsou zdravotní rizika. Náš Martínek neuměl plakat, místo toho přestával dýchat. Instinkt mi poradil, ale poradil by, kdyby nebyl můj? A Tomášek nesnášel kočár. Musel to být skvělý pohled. V jedné ruce řvoucí mimi, které se dost dlouho uklidňovalo z kočáru, za druhou ruku mrně a břichem jsem tlačila kočár.
A když si to někdo zkusí dopředu a dobrovolně, proč ne. Já jsem hlídala v 19 nedobrovolně dva týdny dvojčata, protože sestřenice musela do nemocnice. Klukům byl rok a půl, ale reagovali jako ani ne roční, jeden z nich měl po operaci nohu v sádře a v noci se pořád budil. Hlídala jsem je vlastně ve dne v noci, maminka chodila do práce. Tenkrát jsem říkala, že to byla skvělá antikoncepce. Dnes žasnu, co vydrželi. Jak jsem třeba (ne)řešila přebalování a jídlo, dokud se nehlásili opravdu důrazně, prostě jsem jim nerozumněla. Bylo to skutečně jenom hlídání. Teď by to vypadalo jinak, teď bych se o ně starala.
Na to jak učit děti, jak odvádět daně, jak řídit auto... na všechno jsou školy. Ale vychovávat a starat se o děti se každý musí, bohužel, naučit sám. A nejde to jinak, každé dítě je jiné. A (skoro) každý to nakonec zvládne, co nám taky jiného zbývá, že jo.
Veronika