Přidat názor k článku Trochu jsem se spletla aneb Mé první hlídání

Afrikánko, moc Ti přeju, abys to s nadhledem brala. Teď jsem se musela rozesmát nad Bobovým příspěvkem o vraždícím psu, ale musím mu část jeho strachu uznat. Naše pejsková byla děsný janek, pořídili jsme si ji asi měsíc předtím, než jsem zjistila, že jsem se Zuzkou těhotná, takže jsem ten nadhled pro miminko měla už od psa. Byly dny, kdy jsem měla strach jít domů, protože jsem věděla, že bude sežraná půlka bytu, a bitím psa bych toho fakt moc nevyřešila... přede dveřmi nadechnout, vydechnout, zkouknout, co chybí, uklidit rozkousané zbytky všeho možného, a pomazlit to pětadvacetikilové telátko, které to všechno udělalo, protože bylo tak strašně smutné a těšilo se na mě. Vlastně to určitě bylo z lásky. Myslím, že jsme si s ní nacvičili nadlidskou trpělivost a jsem za to ráda, protože dneska mi to pomáhá povznést se nad nespočet malicherností, nad kterými by ostatní na své děti řvali (skákáním do kaluží při lijáku počínaje a občasným nakrmením třiapůlleté Zuzky, která to vidí u Nikolky, tak chce taky, tak proč ne...).
K tomu výkřiku o vraždících dobrmanech mám jen jednu poznámku, možná, že si někdo vychoval dobrmana zabijáka, ale zatím jsem takového nepotkala. Oni tak vypadají, zastrašují, ale zkuste na něj někdy zadupat a třeba bafnout. Třeba na toho, co na Vás bude štěkat za plotem. Jsou to naopak vesměs dobráci a svéhlavičky, ale rozhodně nejsou od přírody zlí (i když původně to tak skutečně mělo být). Větší strach mějte z jezevčíků, které si důchodci nechávají pobíhat, oni to taky ale nemyslí zle, jen jsou zvyklí na svůj klid a když kolem nich proběhne dítě, tak po něm vyjedou...