Přidat názor k článku Trochu jsem se spletla aneb Mé první hlídání

Fakt mne vždycky spolehlivě pobaví, jak si (na tomhle serveru zřejmě většina) mladých matek myslí, že komu je přes třicet, je přestrašený uzlíček nervů, který nemůže rozumět dítěti, protože je na to už přece starej. :o)))
A na druhé straně argumenty "starších" matek, že je potřeba se zabezpečit, udělat kariéru...
To je přece šíleně černobílej pohled... já znám kolem sebe především lidi, kteří nemají dítě ve 20ti nikoli proto, že by ho chtěli přivést do dvoupatrový vily s bazénem (a vlstním žralokem v mezaninu), ale prostě proto, že si taky chtějí něco užít. Říkejte si co chcete, ale s dítětem už to prostě nikdy není stejný jako za bezdětna. A já si vážně neumím představit, jak taková ženská ve 38 letech, když jí odrostou děti, začne dovádět a užívat si. OK, může cestovat. Ale co dál? Bude ji bavit trdlovat na diskotéce? Bude ji bavit vymetat s kamarády mejdany? Bude chodit na koncerty (nemyslím koncerty vážný hudby). Ono nejde o to, že by se to nedalo ve 38 letech. Dá se to i v šedesáti. Ale za tu dobu, kterou strávíte doma s dítětem vypadnete z obrazu, nebudete moct navázat na to, co bylo, když vám bylo 20, leda na nějaký retro diskotéce, kde se hrajou do zblbnutí hity osmdesátých let. :o)
Mě je 31 a sice s omezením, ale pořád žiju jako ve dvaceti. Fakt si nemyslím, že mi můj syn v osmnácti bude vyčítat, jak děsně jsem stará, nedovedu si představit, že bych mu třeba kecala do toho, co nosí na sobě, nechápala jeho muziku, jeho filmy, počítačový hry... mě těch 20 bude mentálně pořád. U spousty lidí, co sem píšou o tom, jak je skvělý se ve dvaceti cele oddat péči o dítě ten dojem nemám. :o)