Přidat názor k článku Trochu jsem se spletla aneb Mé první hlídání

Veroniko, ještě jsem si nepročetla následující (předlouhou) diskuzi, tak nevím, co kdo Ti na Tvá slova řekl, jen jsem se dočetla, že sama ještě děti nemáš a je Ti třiadvacet. Nevím, jak "přípravu" na mateřství prožívá Tvoje generace. Mně je o deset víc než Tobě, dospívala jsem tudíž těsně kolem revoluce, a spíš jsem měla v sobě ještě zakořeněné to, co bylo "předtím". Byla jsem vychovávána stylem "jo, dítě se musí vypiplat, ale je to v podstatě hračka". Ještě někdy v deseti jsem měla o svém životě představu ve stylu "v 21 se vdát, mít děti a dům". Bylo do mě huštěno něco v tom smyslu, že "děti zlobí jen proto, že je rodiče špatně vychovávají", anebo z druhé strany - "stačí se jen snažit a děti budou hodné a poslušné". Do mateřství (a to mi bylo pětadvacet!) jsem šla s tím, že stačí být laskavý a "pevný", a dítě bude poslouchat jako hodinky. Taky tenkrát frčelo "nezdvihat na děti hlas, natožpak vztáhnout ruku" - měla jsem dojem, že stačí dítěti vysvětlit, co po něm chci a proč, dítě to pochopí a v rámci přijetí předkládaných "správňáckých norem" poslechne. Haha! To jsem teda byla pěkně na omylu! Z této naivity mě synáček pěkně vyléčil! A víš proč až vlastní syn? Prostě proto, že jsem neměla ve svém dosahu nikdy žádné mimino, na kterém bych složitost výchovy a péče o dítě poznala na vlastní kůži. Taky mě vlastně nikdy dřív mimina nevzrušovala - nikdy jsem nejančila nad každým kočárem (žila jsem úplně jinými věcmi).
Víš, Veroniko, ono věk v těchle věcech nehraje roli - podstatná je osobní zkušenost. A tu asi autorka článku před tím prostě neměla.
M.