Přidat názor k článku Trochu jsem se spletla aneb Mé první hlídání

Článek je moc pěkný a zkušenost je daná tím, že to není vlastní dítě.
Mé vlastní dítě trpělo první tři měsíce tak nadýmáním, že zkrátka jen řvalo (nebo jedlo). Kdybych byla slečna na hlídání, tak z toho mám deprese, že jsem neschopná.
Nesnášelo jízdu kočárkem - tak jsem podnikala jen nezbytné jízdy (doktor atp.) chodila postraními ulicemi a dělala, že k tomu kočárku vůbec nepatřím :)
Manžel - no ty první 3 měsíce, zní to špatně, mi byl spíš na obtíž. Vzhledem k tomu, že jsem prakticky pořád kojila (večer i 6 hodin v kuse - jediné co zabíralo), dítě spalo dohromady asi 6 hodin denně (kdo vymyslel ty tabulky o tom jak dítě spí hodně?) jsem byla jako v tranzu a ještě se k tomu starat o manžela, který přicházel večer unavený z práce, vařit pro něj, snažit se být milá a nepůsobit jako zombie, snažit se od něj odfiltrovat dítě, aby se mohl vyspat v minibytě ... mě by se fakt hodilo, kdyby na ty 3 měsíce odjel. Já toužila po tom, aby jí někdo vyvezl na 2 hodiny ven v kočárku a já se najedla, umyla ... jenže my žádné hlídání neměli.
ALE po třech měsících 100% změna, dítě se usmálo, prdíky přešly, úžasná pohodová holčička - no to spaní, dodnes jí stačí těch 6 hodin denně, když spí víc, je to dárek.
Za měsíc by tu mělo být druhé mrně a nepřipadám si jako zkušená matka, doufám, že bude zdravé a jak ho budu vychovávat - netuším, netroufám si odhadnout, ale strašně se na něj těším.