Zdravím všechny diskutující, můj názor je ten, že když se jednou rozhodnu mít děti, předpokládám, že si "pořizuju" někoho, do koho chci něco vložit, koho budu milovat a kdo bude milovat mě, kdo se o mě jednou postará, koho naučím spoustu věcí. Nejedná se přeci o někoho do počtu, aby se jako neřeklo, že teda bychom si už měli pořídit dítě. To mi připadá jako koupit si psa. Vždyť ty první tři čtyři roky jsou nezapomenutelné a vyjímečné. Já bych do práce nešla po šestinedělí ani po těch prvních 28 týdnech (nebo kolik to je) ani za nic. Na au-pair peníze nemáme (i když by se asi dalo něco vyšetřit), ale já hlavně nikomu cizímu dítě nesvěřím, protože takový prcek má mít hlavně mámu. Je to můj názor, možná se na mě teď sesype spousta reakcí a příspěvků, které mi to budou vyvracet, ale já to tak vidím. Můj nadřízený mi nabízí cestu zpět do práce neustále a já neustále s poděkováním odmítám. Přeju hezký den.
Předchozí