Přidat názor k článku České matky a péče o děti do 3 let-rodina a (nebo) kariéra?

Federiko,

Pokusím se ti odpovědět na dvě otázky, které mi kladeš:

1.Proč ony dámy neuspěly, ačkoliv jste jim poradili, co mají u konkursu říkat? To je jednoduché. To z tebe prostě musí tryskat. Ty o tom musíš být stoprocentně přesvědčená. Ne přede dveřmi žmoulat v ruce kus papíru a trnout, jestli jsem se ty rady nabiflovala správně.

2.Kde beru neochvějnou jistotu, že mě nepostihne žádná nepřízeň osudu? Já bych to nenazvala neochvějnou jistotou, spíše základním životním optimismem. Nač se mám trápit věcmi, které by se někdy v budoucnu eventuálně mohly stát, a vyvozovat z toho sáhodlouhé závěry pro svůj současný život? Na to je ten život příliš krátký. Jistě, mám bokem připravené nějaké alternativy pro případ, že by mě moji nejbližší opustili. Ale cítíš ten rozdíl mezi pozitivním a negativním přístupem k věci?

Přidám ve stručnosti jeden příběh, který jsem kdysi četla v jedné povídkové knížce. Kluk si jde od kamaráda půjčit sáňky. Cestou přemýšlí, jak na to. Kamarád je trochu hamižný, možná, že mu je ani nepůjčí. Ne, docela jistě mu je nepůjčí. Dojde, ke dveřím, zazvoní, kamarád mu otevře a než se stačí zeptat, proč přichází, kluk na něho vysype:“Já se ti na ty sáňky můžu …“

Přesně tak mi připadá přístup některých žen ke své kariéře. Mám děti, voni mě stejně nevemou.

Jestli tě to zajímá, tak přidám ještě jedno moudro, podle kterého se snažím žít a s diskutovaným problémem trochu souvisí:

Dávej pozor na své myšlenky, neboť ty se mohou stát tvými slovy.
Dávej pozor na svá slova, neboť ty se mohou stát tvými činy.
Dávej pozor na své činy, neboť ty se mohou stát tvým charakterem.
Dávej pozor na svůj charakter, neboť ten se může stát tvým osudem.

Martina