Je mi 25 a deti jeste zdaleka neplanuji. Pred nejakou dobou me tu na Rodine kdosi osocoval, jaky jsem sobec, ze chci nejprve ukoncit studium, vybudovat si nejakou pozici v zamestnani a pak teprve myslim na rodinu.
"A co kdyz to potom nepujde?" Byl nejcastejsi argument v one diskusi.
Kdyz pominu, ze se na dite jeste necitim, i kdyz mam trvaly a harmonicky vztah, tak proste nemuzu zodpovedne rict "Chci mit dite". Proc?
Protoze je v teto zemi nerealne vychazet z jednoho platu,
protoze matka s detmi je az na vyjimky diskriminovana pri vyberu pracovniku,
protoze u nas neexistuje rovnost platu pri stejnem vzdelani, praxi a znalostech mezi muzi a zenami,
protoze v mem oboru jsou zeny casto povazovany za "menecenne",
protoze u nas neexistuje tradice prace z domova nebo na zkraceny uvazek
..a takhle by slo jeste chvili pokracovat.
Opravdu chtela bych mit jednou velkou rodinu, tri i ctyri deti. Ale copak se muzu sebrat, nechat vyzivu rodiny na partnerovi a pristich 10 let byt na materske dovolene? Nemuzu, nechci.
Ale jesle se mi nezdaji jako reseni tohoto problemu.
Předchozí