Přidat názor k článku Mé děti nepatří státu

Jane,
nejsem si úplně jistá, že to, co popisujete, není spíš systém malotřídky - několik dětí se sejde do kupy a probírají látku společně. Víte, domácí vzděláváni v tom smyslu, jak tady o něm psali, je vzdělávání jednoho dítěte jedním z rodičů...Tedy nikoliv skupiny dětí najatým učitelem. Z vlastní praxe Vám můžu napsat, že po prvních třech hodinách poznám děti z určitých základních škol podle chybějících vědomostí a chování a mám trošku obavy, že Vámi popsaný systém nebude tak docela ono. Napsala bych to asi tak: třídy, tak, jak jsou dneska, jsou katastrofa. Ale třídy o 20 dětech také - protože je to moc na individuální práci a málo na vytvoření alespoň dvou rovnovážných skupin mimo hodiny - jedinec, který do třídy nezapadne, se v tak malé skupině neschová a děti "bílou vránu" uklovou...To je můj názor na početnost tříd. Sama bych uvítala 8, maximálně 10 dětí ve třídě a na odborné věci ještě méně (polovinu). Myslím si ale, že jste vynechal jednu stránku věci - citovou. "Najatý" učitel, byť i sebeodbornější, nikdy nebude mít možnost vytvořit si k dítěti citový vztah, protože ho nikdy neuvidí o přestávce, jak píše první dopis spolužačce, jak chytá Hanku ze sousední třídy, aby jí dal pusu a jak kopl Patrika odvedle, protože on se ušklíbl, když neměl a navíc řekl, "že Sandokan je blbec". Jistě, spousta lidí si myslí, že odvykládat u tabule zvládne kde kdo a koneckonců jde jen o ten výklad (náš stínový ministr školství taky, ačkoliv tak soudí v pohodlí svého stolu). Jenže i v muzeu Vás zrovna ten den nemusí provázet školený průvodce, některé akce mají minimální povinný počet účastníků...Mě se navíc vybavuje ještě jedna věc - můj syn byl po šikaně dlouho na psychiatrii a uvažovalo se, že už se mezi děti nevrátí. Na naléhání svojí kamarádky a její matky jsem to zkusila - pro mě to byl zoufalý pokus a musela jsem si vzít prášek, abych byla vůbec syna ochotná odvést do školy. Asi po čtyřech dnech syn vyšel z budovy pozdě a prohlásil:"Mami, já dom nejdu, mě je s děckama dobře!!!" Dneska, po půl roce, syn nenápadně infiltruje do rodiny svého kamaráda a do školy doslova utíká. Nevím, myslím si, že naše školství není na dobré úrovni, ale tím víc bych se bála lidí, ochotných učit moje dítě za nemalý peníz doma. Co si na něm vezmu, když dítě neprojde? Kolik dětí učí a jaké má další vzdělávání? Kdo zajišťuje například jeho pedagogickou a psychologickou průpravu? Kam dítě pošle, bude-li s ním problém? Co když vynechá určitou látku? (Vím o učitelce, která je vždycky "nemocná" na složené zlomky...)Můj otec přednášel matamatiku v Německu, v Anglii i ve Švýcarsku, ale na to, aby učil malé dítě, se necítí - doslova mi řekl:"Malé dítě má jiný náhled na svět - já bych ho nic nenaučil! Už jenom proto, že nevím, co umí ostatní a nemůžu srovnávat." Má 35 let praxe ve středním i vysokém školství a x let organizoval akce pro děti na ZŠ...Jinak smekám před lidmi, kteří opravdu své děti doma učí a učí je poctivě - je to veliký výkon. Myslím si ale, že je víc těch, kteří děti raději nepustí do školy, než by je varovali před drogami nebo se o ně báli - a takovým dětem může "domácí" škola jen ublížit. Je na každém z nás, aby si poctivě přiznal, jestli jde o dítě nebo jen o jeho obavy, kterých se pohodlně zbaví - na úkor dítěte.
Jenom ještě ke zkoušení - je od slova zkusit - když se kantor chytře ptá, dostane odpověď téměř vždy, když ne, "potopí" kohokoliv. Mám-li pana ředitele, podporující učení doma a za zády úřad práce plný nezaměstnaných absolventů pedagogické fakulty, budu se ptát tím prvním způsobem - nebo ne? Jsem vůbec schopná při hodinové zkoušce prověřit látku za půl roku? Oba víme, že ne. Navíc současný systém těch konzlutací vyžaduje minimum - a to asi není dobře. Jak rodič pozná, co je nosné a co rámcové a na co se asi bude navazovat dál - třeba za dva roky?