Přidat názor k článku Když se potomci nechtějí svěřovat

se mnou a mámou to bylo podobné s tím rozdílem, že já jsem o sdělování citů stála.
Bohužel, atmosféra v rodině byla taková, že říci mámě, co se mi líbí a proč, bylo pro mě jako jít k zubaři. Ta tréma...
Na střední škole jsem padla na kamarádku, ze které city doslova tekly proudem. Pochopitelně jsem se k ní přimkla, ale ona osůbka byla, jak to vidím dnes já, ve stavu pubertální hysterie a absolutně nedokázala pochopit, kolik "krve, potu a slz" mě stojí každý dopis, který jí píšu.
Když mi po dvou, třech měsících řekla, že už se se mnou nechce kamarádit, bylo to pro mě zranění, ze kterého jsem se vzpamatovávala další dva roky.
Nakonec jsem u psychologa skončila já. V jednadvaceti jsem se cítila naprosto vyprahlá, prázdná, odtržená od života, nechtělo se mi existovat, vysoká škola, na kterou jsem chodila, mě nebavila - bodejť, na ekonomii jsem nikdy nebyla, milovala jsem přírodu a na střední ekonomické jsem skončila jenom proto, že mě k tomu donutila máma.
No, závěr je ten, že teď své city sdělovat umím a nebojím se toho, protože vím, že na city mám právo bez ohledu na to, že se třeba tomu druhému nelíbí. Ale byla to dřina. Jen si nejsem jista, jestli hrdinka z našeho příběhu je na tom stejně. Předně, o mě se moje máma nijak nebála, že nesděluju city a aby mě vodila k psychologovi - v té době umíral otec na rakovinu a ona měla úplně jiné starosti. Jo, a taky NENÁVIDÍM telenovely.