Přidat názor k článku Jak jsme nedojeli do Vrchlabí

Já bych se také přimlouvala pro to, aby se pohotovosti nerušily, aby nebyly sice zcela zdarma, ale prostě existovaly. Jednou jsem odjela s malými dětmi na týden do Jizerek, je to hodně let zpátky, bydleli jsme tam na okraji vesnice. Jako na potvoru hned druhý den v noci kluk velké bolesti pindíka,nikdy předtím ani nikdy potom to už neměl, brečel bez přestání, měl ho oteklého, rudého, nějaký zánět, neměla jsem s sebou samozřejmě žádný heřmánek či šalvěj apod.,byla jsem dost mladá, vdávala jsem se v 19 letech a zkušenosti s nějakým léčením veškeré žádné. Musela jsem jít vzbudit staršího pána v sousedství, bylo štěstí, že tam měl auto. Odvezl nás do nemocnice, asi 30 km. Nevím, jak bychom všichni tři byli vydrželi čekat dlouhé hodiny do rána a navíc středisko ve vesnici nebylo a museli bychom stejně někam jet autobusem, ani jsem nevěděla kam, a táhnout plačícího pětiletého kluka na ruce a šestiletou holčičku za ruku, sama už nervy v háji.. Tehdy jsem si říkala : zlatá Praha, když se něco stane..pohotovost blízko. Nikdy jsem jí nezneužívala, ale měla jsem jistotu, že tam je..