Přidat názor k článku Když se potomci nechtějí svěřovat

Já jsem byla, a dodnes asi jsem, stejný typ jako tvoje dcera, introvert od přírody.Od rodičů jsem si vyslechla spoustu výčitek, že se jim s ničím nesvěřuju, ale když jsem to někdy zkusila, vysloužila jsem si v 90% nemilosrdnou kritiku nebo ironické zlehčování, a tak jsem se utvrdila v tom , že je lepší nechávat si všechno pro sebe. Tenhle zvyk jsem si přinesla i do manželství a uznávám, že tam se mlčení o problémech často nevyplácí. Rozhodně ale není pravda, že lidé, kteří své pocity nedávají najevo, žádné nemají a nic uvnitř neprožívají, jak se ti asi zdá. Možná že radost, vztek, smutek, lásku cítí mnohem intenzivněji a opravdověji, než si rozjuchaní extroverti dovedou vůbec představit.(No to je asi zase můj předsudek, omlouvám se pokud se to někoho dotklo) Jen to prostě nedokážou ventilovat, připadá jim to nějak trapné...Myslím, že si osvou dceru nemusíš dělat starosti, určitě dobře ví, že kdyby to potřebovala , svěřit se ti bez obav může, a určitě tě má ráda. Kdyby měla nějaký vážný problém, poznala bys to i beze slov. Na veselou bytůstku švitořící od rána do večera o všem možném ji ale nepřeěláš.