Možná to bude kus od kusu. Když někomu něco schválně provede Martínek (ale ono to není moc často)a já ho požádám, aby se omluvil, následují dvě možné reakce. 1. Snese mi tisíc argumentů, proč byl v právu, a promiň neřekne ani za nic (nebo já jsem nenašla způsob, jak ho k tomu přinutit, a podle mě to ani nemá cenu). 2. Přistoupí k "oběti", řekne "promiň" a je vidět, že je mu to úplně jedno. Zato když někomu něco provede nerad - se svými bratranci při jejich kočkování tu a tam nos křusne o čelíčko, je z toho upřímně nešťastný a omlouvá se naprosto dobrovolně. Myslím si, že nucení k omluvě je jeden z možných způsobů, jak dítěti vysvětlit, že to, co udělalo, není hezké, a já v tom ten výchovný efekt nevidím.
Ale mně stejně vadilo hlavně to, že se vše děje veřejně, a k tomu jste se vyjádřila už níže k diskusi.
Předchozí