Přidat názor k článku Jak jsem přišla na svět

jo, jo srovnaní jsme, i když jsem z toho nějakou dobu měla docela zvláštní pocity. Jsme s manželem dlouhodobě pracovně v zahraničí, takže se malý narodil v Grenoblu. Fakultní porodnici jsem si vybrala z několika důvodů. bydlíme hned vedle (a nemáme auto), tudíž se tam dá dojít pěšky, má velmi dobrou pověst a od 20. týdne jsem věděla, že je malý v poloze "prdýlkou". Moje gynekoložka na upozornění, že v naší rodině je to tak trochu tradice, Viki je už třetí generace, kdy se první mimčo narodilo takto (byť dosud to byly vždy holky, mimo jiné i já :-))) pouze lakonicky prohlásila, že by bylo dobré, kdyby se mimčo otočilo a že času je dost. Při předporodní přípravce jsem to konzultovala s porodní asistentkou a ta mi doporučila akupunkturu a ruční otáčení (ani jedno nezabralo).Následoval rentgen pánve, aby zjistili, zda má malý šanci projít. Prý ano, ale od konce 7. měsíce jsem každý týden musela na ultrazvuk, kde se kontrolovala velikost hlavičky mimča. "Poslední" ultrazvuk měl být 17.8., termín porodu vypočítaný na 28.8., po prvním ullltrazvuku posunutý na 21.8. Nakonec si miminko trošku pospíšilo. Večer 10.8. (kolem 20.00) jsem dostala kontrakce asi po 20 minutách, ale vzhledem k tomu, že jsem ráno byla na prohlídce a vše bylo O.K. ani mě nenapadlo, že začínám rodit. Domnívala jsem se, že se jedná o střevní potíže, v poledne jsem se totiž nacpala těstovinami, a tak jsem si říkala, dobře mi tak. Vyzvracela jsem se, 4x jsem byla normálně na WC a šla si lehnout. Usnout se mi však ani omylem nepodařilo, intervaly mezi kontrakcemi se zkrátily, ale byly nepravidelné, mezi 5-10 minutami. Kolem půlnoci jsem zavolala do porodnice a tam mi řekli, že má přijít, až budu mít pravidelné kontrakce co pět minut. Vydržela jsem to ještě hodinu a pak jsme vyrazili. Do porodnice jsme došli za 20 minut, a tam mi na vyšetřovně řekli, že jsem otevřená na 4cm a vzali mě hned na sál. Převlíkla jsem se do "košilky", ani jsem se nemusela sprchovat. Pro jistotu jsem se zeptala na klystýr. Prý když jsem byla krátce předtím, tak není potřeba, navíc by při vstupním vyšetření poznali, že ve střevech něco je. A i kdyby se při tlačení vyskytla malá "nehoda", prý to vůbec nevadí, říkali, že jsou zvyklí. Dostala jsem infuzi, automatický tlakoměr na ruku a monitoring na bříško. Věděla jsem dopředu, že budu mít epidurálku (je v této porodnici vzhledem k poloze mimča povinná, aby bylo možné v případě komplikací rychle udělat císaře bez nutnosti celkové anesteze), bohužel je bez možnosti pohybu po místnosti, takže jsem vlastně od půl druhé ráno, až do okamžiku, než se malý narodil, byla nucena ležet. Porodní asistentka i žákyně byly moc milé, takže jsme si povídali (manžel seděl vedle)a vše příjemně utíkalo a bylo i veselo. Nikdy bych nevěřila, že se budu na porodním sále i usmívat. V 9cm otevření mi museli propíchnout vak s plodovou vodou, protože nechtěl prasknout sám. Mám prý moc tvrdé blány. Trošku při tom mrňouskovi poškrábali prcku. Až později mi došlo, že by ho asi poškrábali na hlavičce, kdyby měl správnou polohu. Na to se snažím raději nemyslet.
Holení nebylo klasické celkové, ale jen trošku kolem hráze a až těsně před samotným tlačením. To mě ještě omyli a vycévkovali, aby močový měchýř nebránil miminku v cestě.
Epidurálka je fajn, bohužel má několik nevýhod. Mezi ty největší patří to, že o něco prodlužuje porod, oslabuje kontrakce a člověk necítí pánev (pokud se špatně načasuje). Mě se kontrakce ke konci dost rozhodily a nespravil to ani oxytocin, byly časté, ale velmi slabé. Sdělil mi to později manžel, který mohl sledovat monitoring, já sama jsem na něj neviděla. Necítila jsem bohužel vůbec pánev, takže jsem necítila, jak miminko sestupuje, ani tlak na konečník těsně před tlačením. Byla to tak trošku moje chyba, protože jsem si předtím ještě nechala přidat anestetikum. Říkala jsem sice, že chci slabší dávku, abych dobře cítila pánev, až budu tlačit, ale buď mě v tu chvíli nevnímali nebo mají standartní postup, takže anestetikum nestihlo včas odeznít. Kdybych to tušila, raději bych se poprala s kontrakcemi. Takhle jsem při tlačení bylo naprosto odkázaná na pokyny lékařů. Vlastní tlačení trvalo docela dlouho, ke konci jsem už byla unavená a docházel mi dech. Věděla jsem ale, že malý se musí dostat ven. Aby mě namotivovali, řekli mi, ať otevřu oči a podívám se, jak miminko vychází. To byl asi nejhorší okamžik celého porodu. Celé tělíčko totiž bylo venku a hlavička uvnitř a mě už nestačil dech na další tlačení. Že použili kleště mi řekl až po porodu manžel, nevěděla jsem ani o nástřihu a pozdějším šití. Je mi ale jasné, že v tu chvíli bylo důležité miminku pomoci ven a ne se zdržovat nějakými dotazy, zda něco chci, či ne. Stejně bych jim odsouhlasila cokoliv, jen aby prckovi pomohli. A najednou byl Viki venku (v 9.15). Na chviličku s ním odběhli vedle, trošku nadýchat kyslíku a vyčistit dýchací cesty. Byl prý trošku namodralý, apgar skore 5. Za pět minut ale už měl devítku a já ho měla na hrudníku, aby se zahřál. Teprve později manžel, vlastně už jen symbolicky, přestřihl statečně pupeční šňůru, prcka změřili, zvážili a zabaleného do teplé přikrývky mi ho přiložili k prvnímu kojení. Chviličku váhal, ale pak se chytl a spokojeně baštil. Následovaly ještě povinné 2 hodiny na sále, pro jistotu a pak už nás odvezli na pokoj. Mrňouska v jho postýlce, mě na velké posteli, protože jsem necítila jednu nohu. To taky patří k projevům epidurálky, že u někoho účinkuje na jednu polovinu těla silněji než na druhou. Úplně pak účinky anestetika odezněly až odpoledne. Když už jsem cítila celé tělo, více než šití mi vadily hemeroidy, které jsem si "vyrobila" při špatném tlačení. Vyfasovala jsem nějaké medikamenty, které nevadí při kojení a na hemeroidy mastičku. Vše se úplně zahojilo asi za 3-4 týdny.
Na samotný porod vzpomínám v pohodě, jen jsem si nějakou dobu vyčítala to špatné tlačení a měla, naštěstí zbytečné, obavy, zda jsem tím mimču neublížila a zda bude v pořádku. Je z něj ale šikovné, spokojené a dobře prospívající miminko, které se mooooooc rádo nosí a trošku hůř spinká. To má ale po mamince, takže je vlastně vše O.K.

Iva