Přidat názor k článku Rodičovský příspěvek

Milá Elke! Před narozením svého dítěte jsem skoro šest let pracovala a celou dobu poctivě spořila (na stavební spoření jen zčásti, protože můj pracovní úvazek začal v r. 1991 a to st. spoření ještě neexistovalo). Můj manžel rovněž pracoval a spořil, a to ještě o pár let dříve než já. Neškudlil úplně všechno. Byl to normální mladý muž, který má nějaké normální "hormony" a chtěl si taky něco užít. Nemyslím eroticky, teď mám na mysli třeba divadlo, cestování a tak. Díky Bohu za to, protože kdyby se tehdy "nevybouřil", tak by dnes pro něj (jako pro každýho chlapa) bylo mnohem těžší si odříkat cestování a další požitky (včetně fotbálku v TV) už několik let, a mně by se mohlo stát, že by mi mohl odejít (anebo by aspoň byl poněkud nešťastný, že ze života nic nemá a nikdy neměl). - Oba jsme navíc dostali od svých rodičů nějaký finanční příspěvek, a když se to posčítalo, dalo to na byt v bytovce na vesnici. Na byt v městském paneláku blíž všech akcí a vyžití už ne, natož na "malý starší domek", to tak maximálně někde v oblasti, kde "lišky dávají dobrou noc", a to jsme tedy ale opravdu NECHTĚLI.
Když jsme se seznámili s manželem, jemu už bylo nějakých třicet let, mně dvaadvacet, a oba jsme toužili časem založit rodinu. Jenže - časem tak v perspektivě dvou, pěti let, abychom měli ještě dostatek elánu se o děti postarat. Kdybychom čekali dalších deset let, co bychom ze života měli? Já bych byla strašně nešťastná, že nemám dítě (i tak jsem po svatbě každý negativní těhotenčák tajně obrečela, ačkoliv jsme používali antikoncepci a dítě vlastně ještě neplánovali), a mému muži by bylo nějakých čtyřicet, kdyby k otěhotnění došlo AŽ po deseti letech známosti. V době zletilosti prvního dítka by mu bylo skoro šedesát. Vezmu-li v úvahu, že např. můj otec zemřel ve dvaapadesáti, docela mě děsila představa, že bych taky mohla zůstat na desetileté potomky sama. - Takže deset let si odříkat rodičovství podle mě může být i dosti kruté. Pro někoho snad ne, ale pro mě by bylo.
Pak říkáš - kdo si pořizuje dítě, má počítat s tím, že nějakou dobu bude tříčlenná rodina žít z jednoho platu, a nemá tudíž skuhrat, že nemá peníze. Jo, počítat by s tím člověk měl. Ale neskuhrat, to by znamenalo vdávat se ne z lásky, ale pro peníze. Pro někoho snad přijatelná cesta, ale pro mne určitě ne. Svého muže miluji a on mne, i když máme oba své mouchy. Nedovedu si představit, že někdo, koho by si nevybralo moje srdce (jeho hlas, že je to bohatý hajzlík, bych nevyslyšela), že takový muž by byl schopen mě podržet v takových krizích, kterýmI jsem si prošla (a procházím). Manželství má vznikat z hlubokého citu, jen ten může muže a ženu udržet pohromadě i v dobách zlých (a ty logicky přicházejí). Peníze, ty jsou v případě krizí naprosto k ničemu. Základ je dlaň, která pohladí, slova, která utěší, oči, v nichž se zračí soustrast a cit, přitulení, které dá sílu. Peníze? To je pozlátko, a člověk o ně může TAK SNADNO přijít...
- Na druhou stranu pochopitelně z něčeho člověk živ být musí. Když máš dítě, ale sotva vystačíš na to, abys oblékla dítě a uživila ix hladových krků, tak to taky stojí za houby. A víš, co je v téhle zemi nejhorší? Že tisíce mužských má platy tak nízké, že uživit manželku na MD a malé dítě je pro ně obrovsky těžké, a nebýt výpomocí třeba známých, tak by ani nevystačili.
Podotkneš-li - tak má máma vzít nějakou práci. No jo, jenže jsou děti, které potřebují velkou péči, a nenechají maminu "jen tak" podomácku pracovat. Pracovat v noci místo spaní (a spát tři čtyři hodiny), na to každý nemá, někdo skutečně a doopravdy POTŘEBUJE spát šest sedm hodin denně. A hlídání? Ne každý má v dosahu spolehlivé prarodiče, kteří "zadarmo" vypomohou, ne každý má houf kamarádek, které budou ochotny kdykoliv (nebo dlouhodobě) hlídat prcka, a když je rodina tak chudá, že nevystačí uživit ani sebe, nelze se spoléhat na to, že žena na MD "vydělá" na chůvu.
Pak podotkneš - tak takoví lidi nemají mít děti. A jsme u toho. Je takovýto závěr opravdu demokratický? Mně hodně zavání diskriminací...
M.