Přidat názor k článku Moje milá Agátko...

Libiku,
u nás se o porodu mluvilo stylem "to je něco tak strašlivýho, že se na to radši neptej". Já jsem se narodila v termínu, tak moje narození asi zas tak strašlivé nebylo (teda když vyloučím praktiky, obvyklé v roce 1966), ale dodnes jsem se nějak nevyrovnala s tím, že jsem svoji mámu po porodu neviděla 7 (SEDM!) dní. Nic nám nebylo, byly jsme obě (máma v rámci možností) zdravé, ale prostě to tak bylo zvykem... Zato porod ségry trval několik dní, protože ségra je dochvilná a porod byl vyvolávanej (holt i to bylo zvykem) a ségra si počkala až na ten svůj den.
Když jsem básnila o svém porodu, máma i sestra mi řekly, že ony se snaží na své porody zapomenout. Já ne. Já na něj pořád vzpomínám a pořád si ho připomínám a už teď si o něm povídám s Aničkou - jak bydlela v mém břiše, devět měsíců rostla, pak už jí tam bylo těsno a byla zvědavá, jak to vypadá venku, tak se začala soukat ven, a když se vysoukala, čekal tam na ni táta, nechal ji trochu zaplavat, pak mi ji položil na břicho a pak jsme spolu ležely a koukaly se na sebe a pak jsme si vlezly do postele a zase jsme na sebe koukaly... Občas se tomu smějeme a poměřujeme, že už by se mi teď do břicha nevešla, protože by mi asi trčely její nohy z pusy.