Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Na stará kolena

Mojí kamarádce v patnácti zemřela čtyřiatřicetiletá maminka , shodou náhod její rodičové byli dvougenerační manželství(tehdy fakt bomba), takže její tatínek patřil mezi starce. Ten žije dosud, už jsem ho dlouho neviděla, ale tehdy mi(děvčeti tradičně mladých rodičů) připadal mimořádný už jen tím,jak ji bral jako dospělou.

Když mi bylo 23, zeptala jsem se kámoše při příležitosti jeho čtyřicátin, jestli je to strašný, žít s tím, že už nemá všechno před sebou. Ani mi ten dotaz nepřišel blbej( nakonec neptala jsem se ho jestli chce rozptyl nebo kolumbárium, ačkoliv mi připadalo, že jedině to by ho mělo zajímat, tak co, že jo:)
Trošičku si tedy umím představit ten despekt mládí:) Víte co, ono se až tolik věcí nezmění. Namítali jste, že starci nelyžují. No je fakt, že nelyžovala-li jsem ve dvaceti, už mi to nehrozí. Tehdy jsem jezdila na hory na svařáky, zatímco děti lítaly venku, na což bych se cítila i teď. Pak se řešilo, že prej si ty vzdálený generace neporozuměj. Já kromě toho, že jsem stará matka, tak jsem i mladá matka(mému synovi je 20), je to můj chlapeček oblíbenej, ale nebylo to zdaleka jen porozumění, co tu kolem puberty poletovalo.
A mé staré děti, si myslím, mohou být dobrým můstkem, kdyby náhodou jsme fakt nerozuměli(nebo neslyšeli:)) a dokonce si myslím, že by zafungovaly i v případě naší přirozené smtrti stářím.
Je to prostě případ od případu a já babička stará, co bude veselá až zjara, pokládám autorovu poslední větu za neomalenost. Jdu nakojit s výkřikem:Taky na vás dojde:), dobrou.