Přidat názor k článku Do poslední kapky mléka aneb Kdo nekojí s námi, kojí proti nám!

Tooshy,

i já jsem měla strach ze ztráty svobody, nezávislosti a jakoby "sebe sama", proto se mi dlouho do rodiny nechtělo. Bála jsem se, že přijdu o všechno, co mne do té doby dělalo mnou, že zhloupnu a zošklivím, ztratím kvalifikaci, přestanu sportovat, stýkat se s kamarády... a že pořídit si dítko je proces jaksi nevratný, nedá se s ním rozejít jako s partnerem, se kterým už si nerozumíš, a už vůbec se nedá reklamovat :o)) A že až do toho jednou půjdu, tak to bude už napořád. Možná jsem ve svém okolí viděla pár holek, které takhle dopadly. A nechtěla jsem strádat ani já, ani aby strádalo to miminko, za které se budu cítit odpovědná.

Teď jsem čerstvá maminka a zjišťuji, že jsem se zdaleka nemusela vzdát všeho toho, o co jsem se bála. Mám v úmyslu Moničku brát s sebou, kam to půjde, aby se podílela na mém životě (tím nemyslím zakouřenou hospodu :o)), ale na návštěvu, na trénink ap. to asi půjde.) Jasně, že se jí ty aktivity budou muset přizpůsobit, ale úplně se jich vzdát - to bych trpěla já a Monička ve svém důsledku taky, protože by měla nespokojenou a protivnou matku.

Mimochodem, taky nehodlám nikoho kritizovat, protože spokojená maminka je asi opravdu nejdůležitější, ale přestávat kojit jen proto, abych si mohla s manželem občas vyrazit sama ve dvou do restaurace bych pokládala za poněkud nepraktické (do hospody se nechodí každý den, ty cca 4 hodiny - déle bych tam asi nebyla ani bezdětná - bych to i bez odstříkání asi vydržela - a za tu cenu pak po celou zbývající dobu s dítětem připravovat Sunaru, mýt flaštičky ap. - takhle jen dám prso a je vymalováno).