Přidat názor k článku Jak jsem se nervově zhroutila

Mám velmi velmi podobnou zkušenost. Ale musím říct, že se mi osvědčila výdrž. Začínala jsem obdobně. Už z porodnice jsem přišla jak propadlá, protože jsem tam celé noci nespala a nosila svoji ratolest, aby nebudila ostatní vzorná miminka. Malá nepila, jen dumlala, samozřejmě nepřibírala, ani nás nechtěli pustit domů. Doma jsem krmila obdobným způsobem, seděla jsem u TV a byla šťastná, že máme tolik videokazet. Kvůli obavě z kýly jsem ji nechtěla nechat řvát. Ale pak jsem dostala radu. Pokud je dítě suché, najedené a při nosení nepláče, znamená to, že mu nic nechybí. Chce to vydržet. Tak jsme to tak začali praktikovat. Nervy mi tekly, když jsem večer voňavé miminko odložila do postýlky (nebylo to už miminko ale asi 4 měsíční ratolest), miminko se usmívalo do momentu kdy se dotklo postýlky a pak to začalo. Seděla jsem v obýváku, zacpané uši, často jsem odešla i pryč z doslechu toho pláče. Nejdříve řvala třeba hodinu - s malými pauzami na nadechnutí. Když jsem nevydržela a přišla k postýlce, pusu měla od ucha k uchu a radost že mě vidí. A tak jsem řvali, nevím kolik už dnů. Interval křiku se zkracoval až ta zlatá holčička pochopila, že jí to stejně nepomůže. Za několik týdnů se položila suchá, napapaná ke spánku a prostě spala. U druhé holčičky jsem to začala praktikovat taky, nikdy jsem ji neučila usínat se mnou v posteli a musím říct, že se mi to osvědčilo. Každé dítě je jiné, ale myslím, že se ta výdrž pak vyplatí. Ale je fakt, že každá maminka ty nervy nemá. Nebo to možná u každého prcka nefunguje, ale u nás se to osvědčilo.