Přidat názor k článku Jak jsem se nervově zhroutila

Je pravda, že (stejně jako při kojení) mi vadil ten psychický tlak, kdy mi pořád někdo vysvětloval, že nesmím mimino rozmazlovat tím, že ho tahám v náruči, že bych s ním neměla spát v jedné posteli, protože si tím "na sebe pletu bič" apod. Strašně se ve mě mísilo to, co jsem cítila já sama jako správné, a to, co mi radili všichni okolo (babičky, kamarádky, doktoři atd.).

Jen bych ráda podotkla, že Agi je oproti tomu, co předváděla ještě před dvěma měsíci (teď je jí půl roku) opravdu zlaté dítě. Hlavně si zvykla přes den spát, případně už je schopná se třeba deset minut obejít beze mě a hrát si v postýlce (musí mě mít ale na dohled). V noci spím krásně, vůbec netuším, kdy a jak často kojím, máme to jako samoobsluhu :-)))

Opravdu hodně pomohlo, když jsme zavedli pevný řežim. Od té doby, co Agi ví, že dopoledne se jde spát, odpoledne se jde spát a večer taky, tak si na to zvykla a usíná celkem bez problémů (v kočárku, v ložnici, musím jí zazpívat ukolobavku od Nohavici a přežít asi deset až patnáct minut "nadávání", fňukání a nespokojeného mrmlání - ale proti tomu, co převáděla dřív je to slabý odvar).

Je teda fakt, že po návštěvě dětské lékařky jsem vždycky zralá na panáka a Agi vyhrožuju, že ji prodám do ZOO do pavilonu divých šelem, ale vzhledme k tomu, že k doktorce zase nechodíme (naštěstí) tak často, tak se to dá přežít.