Přidat názor k článku Jak jsem se nervově zhroutila

Bellano, diky za osvezujici clanek. Cloveka vzdycky potesi, kdyz zjisti, ze v te brynde neni sam. :o)) Mam uz sice synka ponekud starsiho, ale dobre si pamatuju na doby, kdy jsem travila - podobne jako ty - cele mesice v po pas rozepnutem pyzamu, protoze se mi fakt nevyplatilo ho na tu chvilku zapinat. Koneckoncu, neni to zas tak dlouho, kdy nase kojici martyrium skoncilo. Nevim, jak jsem to dokazala, ale vydrazela jsem to az do jeho tri let. Muj problem totiz byl ten, ze jsem nevedela, jak ho donutit prestat. Moje kamaradka mi nakonec dala dobrou radu, rikala "chce to zdrave se nasrat" - omlouvam se za hrubsi vyraz, ale zcela odpovida popisovanym emocim, ktere byly pro nasilne odstaveni meho potomka nutne. Musela jsem jeste prekonat asi tyden trvajici vzdor a zaskodnicke akce v podobe protestniho spani kdekoli jinde nez v posteli (nejlepe na podlaze) a vyroku typu - "nemam te rad, mam radsi tatinka" (doporucuju prestat kojit vcas, dokud dite neumi mluvit), ale nakonec se dobre dilo podarilo. Ted je z nej - dle mineni nezavislych pozorovatelu - "zlate dite", samozrejme, zachvaty vzteku a negativismu si nechava na doma. Ten duverny a silny citovy vztah, ktery diky kojeni mezi nami vznikl, uz ale zustal. Preju ti stale stejny nadhled a optimismus a pis pis, dobre se ctes.