Přidat názor k článku Jak jsem se nervově zhroutila

Nedá mi to,abych na poutavý a vtipně napsaný článek nezareagovala a nepřidala vlastní zkušenost.
Můj syn se narodil předčasně, měl vážné poporodní komplikace.Po příchodu z porodnice jsem jeho nadměrnou spavost a absolutní nenáročnost přisuzovala nízké porodní váze.Celý rok vydržel být sladké, hodné, spavé miminko, já měla uklizeno, navařeno, měla jsem čas na čtení i na manžela.Denně jsme si s manželem gratulovali, jací jsme báječní rodiče, v naivní víře, že na projevy našeho andílka mají zásadní vliv naše geniální výchovné metody.
Jen se synovi přehoupl první rok, začal se sladký a vesměs spící andílek pozvolna, ale jistě měnit v běsnící, vzdorující a věčně se vztekající tornádo.
Ukázalo se, že příroda dala synovi do vínku poněkud mstivou kombinaci povah-neuvěřitelnou,vytrvalou a deptající tvrdohlavost po manželovi a cholerickou, vzteklou a výbušnou netrpělivost po mě.
Teď táhne synovi na pátý rok, všechny síly nastřádané během idylického prvního roku jeho života už dávno došly.
Pokud neabsolvuji denně více jak dvě scény,kterými naše zlatíčko řeší většinu zcela běžných situací(nemají jeho oblíbené jídlo,nejde mu napoprvé postavit komín,nepřijede očekávaná teta apod.),hlásím večer manželovi,jak byl synek dneska hodný a jaký máme za sebou pohodový den.
Když syn večer usne(se spaním nikdy problémy neměl),sedím nad ním a kochám se tím,jak se nám to naše zlato povedlo a všechny únavné a vyčerpávající okamžiky jsou zapomenuty.
Takže chci vzkázat všem maminkám, které mají doma podobné číslo-říkejme si, že z výrazného dítěte vyroste výrazný dospělý, který se v davu neztratí.