Přidat názor k článku Proč nejsou děti ve škole šťastné?

Že první třída nebude s naším extrovertním lvíčetem Vojtou procházka růžovým sadem jsem tušila. Přesto jsem se utěšovala tím, že umí číst a počítá do dvaceti včetně sčítání a odčítání bez problémů, takže potíže by mohly nastat snad jen se psaním. Kreslil totiž nerad. Do školy se moc těšil, odjakživa tíhl ke kolektivu, školku měl rád. Paní učitelku jsme znali, protože učila tři roky našeho staršího, je mladá, děti má ráda a má dvě vlastní taktéž na prvním stupni, hodně energie věnuje zpestření vyučování, používá moderní přístupy. První třída nebyla přeplněná, přesto její složení se ukázalo být nešťastným. Na 18 kluků připadlo 8 holčiček. Čtyři děti s diagnózou hyperaktivní, jeden kluk co propadl - těžce problematické dítě bez zázemí, dvě děti nadmíru úzkostné. Od prvních dní nastali ve třídě potíže s chováním. Protože Vojta byl živější dítě, často se zapojil do "party" k honičkám apod. Notýsek se skvěl škrtlými obrázky. Pomaloučku se přidávaly problémy s učením. Protože paní učitelka musela neustále řešit kázeňské problémy (propadlík těžce ubližoval ostatním dětem, o zranění ve třídě nebyla nouze, paní učitelka musela navázat spolupráci s psychologem ohledně šikany), nezbýval čas na nějaké zapisování úkolů do notýsků. Předpokládalo se, že všechny děti umějí použít hůlkové písmo k jejich zapsání. Od října se začalo psát, a známkovalo se naprosto všechno. Od prvních písmenek se psali denně diktáty, od prvních příkladů pětiminutovky. Nechápu, proč se známkovali i první pokusy o nové písmenko, proč matematické písemky se skládali se z dvou stránek A4 a obsahovali třeba 8 typů úloh ve 30-ti příkladech. Testy z prvouky vypadaly podobně. Vojta se s takovými písemkami srovnával většinou tak, že první stranu udělal bezvadně a tu druhou už vyplňoval jen sem tam. Nebo špatně pochopil zadání a udělal si to po svém. Je mi jasné, že takovým způsobem neměl šanci získat jedničku ani z jedné „důležité“ písemky. Přestože jsme se každý den připravovali, zas a znovu mě překvapila druhý den známka z něčeho nového, neočekávaného. Třeba za první diktát vět (byli tři) dostal čtyřku, protože mu za každou větou chyběla tečka. Mohl mít jedničku podtrženou, nebyla tam jediná jiná chybička, dokonce si dal vyjímečně záležet na vzhledu. Proč jen mě nenapadlo, že už by mohli psát věty a vysvětlila jsem mu to VČAS? Ještě děsivější pro mě bylo, když došel k názoru, že není správné počítat jen tak z hlavy, paní učitelka to ukazovala jinak a každý příklad začal počítat na prstech. Prsty se mu kolikrát zamotaly a tak často dospěl k špatným výsledkům. To tam bylo to, co dřív uměl. (Může mě utěšit, že při pětiminutovkách, kdy není času hrát si s prsty, má jedničky?) Marně jsem přemýšlela, co hrozného mohlo moje dítě provést „berušce“, když se v notýsku skvělo VV-beruška 4. „No, zlámal jsem červenou pastelku, tak jsem ji vybarvil zeleně a nevěděl jsem, kolik má mít beruška teček…“ Zapomenutí úlohy se trestalo pětkou…Vojta si naštěstí přesně pamatoval, co mají mít na zítřek. Pokud ale dostali na naučení básničky dva týdny, bylo zle, protože do týdne na to zapomněl…Měli jsme tedy paletu známek komletní. Brzy měl Vojta „učení“ dost a jakmile na něj došlo, zarputile tiskl tužku a čekal, až se „to“ přežene.
Nejšťastnější období jsem zažila, když dostal na čtyři týdny zánět průdušek. Učení nám šlo lehce, se zadanými úkoly jsme byli hotovi raz dva, písanka se konečně zaskvěla jedničkami a začala jsem chápat výhody „domácí“ školy. Konzultovala jsem Vojtovo chování ve škole s psychologem, řekl, že Vojta má sice trochu problémy se soustředěním, ale že to není na nějaké diagnózy. S paní učitelkou jsme se snažily Vojtu více motivovat, ale nebylo třeba možné ho posadit do první lavice, tam už byly „mnohem problematičtější“ děti.
Když to shrnu, po první třídě mám doma dítě bez sebevědomí, s nechutí ke vzdělávání, ta tam je jeho živost a může se mi někdo divit, že další školní rok očekávám s hrůzou?
Staršímu synovi stejný přístup k výuce vyhovoval. Někomu tedy škola vyhovuje, někomu ne. Rád ji však nemá ani ten starší, který je samá jednička.