Přidat názor k článku Jak jsem se nervově zhroutila

Bavím se, směju se nahlas, je to nádherný článek, přesně popisuje dění u nás, akorát já byla bez babiček, takže když fakt byla krize a příchod muže z práce daleko, tak jsem měla nacvičené i chození na záchod s asistencí potomka. V 6 měsících mne zachránil babyšátek. Nejvíc jsem nenáviděla ty, co mi tvrdili, že je to tím, že jsem si ji naučila nebo že jsem si ji rozmazlila.
JO, jsme narození na zimu, takže u nás bylo funkčním způsobem uspání dát potomka "zamrazit"- to spala jak nemluvně. Když bylo tepleji, fungovaly jedině terénní pochody lesem přes kamení a kořeny. Žádná kamarádka se mnou nechtěla chodit na procházky s kočárem, byly zvyklé korzovat po prosluněných chodnících v parku.
Dodnes (2,5 roku) je dcera drzá, živá, pyskatá a svéhlavá. Doufám, ež se optimistické proroctví ohledně inteligence atd.taky naplní-bylo by to pro mne alespoň zadostiučinění, že to mělo nějaký smysl :-)))
Muž kolikrát temně sliboval, že ten řev jí nadosmrti nezapomene; kolikrát jsem mu říkala, že jestli chce ještě jedno, ať mi tohle období radši ani nepřipomíná.
Pevně doufám, že druhé dítko bude hodné, tiché a vyrovnané.

Skeptik ve mně tvrdí, že to hodnější dítě už jsme měli.
:-)