Přidat názor k článku Jak jsem se nervově zhroutila

Možná ti to přijde v tuhle chvíli absurdní, ale už dlouho jsem se tak nezasmála. To proto, že mi tvůj příběh připomíná ten můj, když se mi narodila první dcera. Bylo to něco nepředstavitelného. V okamžiku, kdy se jí vyndala (nebo znenadání čísi vinou vypadla) bradavka z pusinky, byla to katastrofa k nepopsání. Řev, řev a řev, a to neustále. S kočárkem jsem nechodila na procházku, ale na závody, že by mi mou rychlost mohli běžci na 100 metrů závidět, možná bych dostala i medaili... Barunka usínala jen v náručí, postýlka nám sloužíla jako odkladiště prádla určeného k žehlení, ve které si mimojiné kocour taky občas pohověl. V noci usínala jen když jsem ležela na zádek a měla ji položenou na svém břiše... Kdo to nezažil, nepochopí. Ještě v 8 měsících jsem nemohla doma udělat nic z domácích prací, aniž bych ji neměla v tzv. klokance.
Knížky jsem četla za pochodu, protančila jsem hodně kilogramů u rádia a cd-ček, protože malá usínala jen v náručí a za pohybu (postupem věku ji totiž pobyt v náručí v sedě asi přestal bavit) :o)
A dnes je jí 7 a její sestře 5. A celé mi to připadá k zasmání, jak se člověk honil a trápil a divil a nechápal...
Mým počínáním se dodnes baví celá rodina a historky o manýrech mojí starší dcery se dávají k dobru na rodinných sešlostech. A já jsem ráda. Život má být samá sranda. A ať si říká kdo chce co chce, že jsem svoje díte rozmazlila, nebo jí coby miminku moc dovolila, je mi tu šumafuk. Je to moje dítě, ne?
Tak ať ti taky dělá jen samou radost. Pa, Stáňa.