Přidat názor k článku Jak jsem se nervově zhroutila

Rýpalko, co není, může být, ne? :-) ve skutečnosti se můj článek jmenuje JAK JSEM SE NERVOVĚ HROUTILA, to „Z“ se tam prostě připletlo při uveřejnění. Čili z toho je patrné, že k finálnímu zhroucení ještě nedošlo :-)

Jinak ani nemůžu vyjádřit potěšení nad tím, kolik se tu ozvalo spřízněných duší. Znovu opakuji, že cizí neštěstí potěší nejvíc. Zdá se, že v tom opravdu nejsem sama, a to je krásný pocit.

Maminky, které navrhují „výchovu“ uřvaných miminek, naprosto chápu. Já nezažít to, co jsem zažila, tak na podobný příběh reaguji stejně. Vypadá to, že některé zkušenosti jsou prostě nesdělitelné a nepřenosné.
Metodu „tvrdé ruky“ jsem zkoušela. Ač to z mého příběhu může vypadat, že jsem měkká, tak jsem se opravdu snažila. Ale tuším, že už to tu psala Xantipa – když vidíte svoje vlastní milované dítě, jak je uřvané, oteklé, rudé, zpocené, případně ještě poblité, a přesto řve dál, tak pokud člověk není Herodes, tak povolí. Nemluvím o normálním pláči, nebo křiku, ale řevu, kdy se dítě dusí, dáví, škytá a zmítá jako v epileptickém záchvatu. Ale jak říkám, kdo tohle neprožil, nedokáže si to představit. Ani já jsem si to představit nedokázala :-)

Mimochodem, zatímco tohle píšu, uspává vedle v ložnici manžel Agátku. Řev slyším až sem, ale je to ten normální křik z únavy, takže chladnokrevně setrvávám u počítače a doufám, že do pěti minut se unadává ke spánku (myslím dítě, manžel snad ještě přijde za mnou :-)