Přidat názor k článku Já mám v Brně tři domy, až je koupím, budou mý 2.

Tak jsem si zase něco přečetla a nevycházím z údivu, představila jsem si samu sebe ve stejné situaci a zavzpomínala na svoje dětská léta, kdy jsme se sestrou a rodiči nejprve bydleli 6 let v jednom pokoji dvoupokojového bytu mé babičky a dědy a poté dalších dvanáct let využívali luxusu dvoupokojového bytu ve čtyřech (jiný byt, stejní rodiče a sestra).
A představím si sebe, teď, tříčlenná rodina ve dvou místnostech...
Za pár let nás taky čeká rozhodování, kam s dítětem do školy a jestli dojíždění nebo stěhování.
Co víme už teď, je to, že jakýkoli kompromis stran bydlení se vždycky sakra vymstí. V Žabí situaci bychom zcela určitě volili jiné řešení, např. za peníze z pronájmu sídlištní garsonky platit taxík (ať už v přeneseném slova smyslu nebo ne) nejstarším, školou povinným dítětem do školy a zpět, zatímco ostatní členové rozvětvené rodiny by stále měli určité zázemí. A mezitím bychom se snažili situaci řešit, se snahou minimalizovat náklady s několikanásobným stěhováním a několikerým zvykáním na nová bydlení, o energii, vynaložené na celou anabázi ani nemluvě.
Svám způsobem obdivuji Žabí rodinu, že v této situaci, kterou já osobně považuji za naprosto krizovou, dokáže fungovat měsíce, ne-li roky...
(Přiznám se, že po přečtení obou dílů byla moje první spontánní reakce "Mít tak vaše starosti a Rotschildovy peníze". Ale každému, co jeho jest, a k Česk(oslovensk)u patří bytová krize již posledních 58 let, takže se i stala životním stylem mnohých.)
Doufám, že to celé všechny děti prožijí v relativním psychickém zdraví a nepřijdou i o trošiiiiiiiinku zmatenou matku.