Přidat názor k článku Jak jsem se nervově zhroutila

Při čtení článku jsem se smála nahlas... no, jak bych se nesmála, když už je to čtyři roky za mnou. Fakt je, že jsem malého řvoucího Kryštofa několikrát téměř zadusila polštářem. Když mu bylo kolem 3 měsíců, můj spánkový deficit dosahoval vrcholu. Nevěděla jsem, jestli se mi svět kolem zdá nebo opravdu existuje. V jeho půl roce jsme začali chodit na kojenecké plavání. Ostatní maminky po plavču v klidu oblékaly svoje děti. Kryštof řval tak, že se na něj chodily dívat i instruktorky a maminky mi vyjadřovaly upřímnou soustrast. Než jsem ho oblékla, měla jsem svoje vlastní oblečení úplně propocené.
Dnes je schopen přesně popsat proces během něhož bílá krvinka sežere bakterie a poví vám, jak se jmenuje která kost v lebce. Paní učitelky ve školce si bohužel stěžují, že se pořád neumí samostatně obléct. Myslím, že z něj bude buď génius nebo totální magor... a všechny teorie, kterým jsem dřív věřila (např. neklidná matka rovná se neklidné dítě a naopak) pouštím z hlavy.