Nezávisle na tomto článku mi dnes jedna známá vyprávěla, že naučit dítě spaní je věc matky. Oponovala jsem jí, že každé dítě je jiné, že náš Filip (aniž bych tuto metodu zkoušela) vydržel řvát v kuse i dvě hodiny. Na to mi řekla, že její kamarádka má 5-ti měsíční dvojčata, neběhala na každé zaplakání, taky jí řvali v kuse dvě hodiny, ale ona to vydržela! - celý týden!!! a teď má úžásná a hodná miminka. Šel mi z toho mráz po zádech. Filda s námi spal střídavě v posteli a střídavě v postýlce, která byla nalepená na naší postel. Teď je mu 2 a 1/2 a k vánocům dostal svůj pokojík a hlavně svojí velkou postel. Je sťastný a každýmu běhá ukazovat svojí velkou postel, ale stejně tam odmítá spát sám. Manžel tam má ještě jednu postel a spí tam spolu. Chce mít jistotu dospěláka vedle sebe, tak proč mu jí brát? V létě budeme mít mimino a pokud nebude spát v postýlce, tak z ní opět udělám skladiště a nervovat se z toho nebudu. A že nevyspím, s tím jsem počítala.
Předchozí