Přidat názor k článku Každé dítě se naučí spát!

Tak se vracím k operacím dětí (novorozenců?) bez umrtvení.
Vzpomněla jsem si, kde jsem to četla, ale protože tu knížku mám u klientky, obrátila jsem se přímo na autora a tady je výsledek:

Vlastimil Marek - Nová doba porodní:
"Děti, narozené předčasně, píše D. Chamberlain, se ocitnou v surrealistickém světě jehel, světel, inkubátorů a monitorů, jejichž účelem je podpora fyzického života, které ale zcela pomíjejí podporu života emočního. Tato zařízení, vyvíjená od roku 1967, naprosto nepočítají s tím, že ty to děti
mají vlastní myšlenky a pocity a že vnímají bolest. Prakticky vše, co se v inkubátorech děje, je bolestivé: dýchací přístroj, krmicí trubice, elektrody monitorů přilepené na kůži, nitrožilní výživa, nestálá vyrušování a
poplachy. V průběhu posledních 25 let narostl v USA počet předčasně narozených dětí nad 10%! Porodník David Cheek to nazývá "tragédií předčasných porodů".

Na tomto "divadle násilí" jsou děti negativně programovány na celý další život. Edward, který se narodil ve 29. týdnu těhotenství, se naučil bát zvuků trhané leukoplasti. Když mu bylo patnáct let, stále si pamatoval na velké náplasti odtrhávané z jeho bříška. Měl panický strach z lékařů,
lékařských procedur a nemocnic. Ačkoliv se v inkubátoru nemohl hýbat a jakkoliv reagovat, mohl vidět, slyšet a cítit, jak ho operují na hlavě, na břiše a na krku. I v patnácti letech nenechal nikoho sáhnout mu na hlavu,
krk a břicho.

Jeho zkušenost bohužel není ojedinělá. Předčasně narozené děti jsou velmi často operovány bez anestetik. Polovina dětí narozených před 33. týdnem těhotenství nebo s porodní váhou nižší než 1500 gramů byla donedávna operována (bylo např. potřeba vytvořit dva otvory do krku, další na pravé
straně hrudníku, upravit žebro, pravou plíci atd.), přičemž tato operace trvala bez jakéhokoli anestetika více jak hodinu a půl. Celou tu dobu dítě vědomě a bezmocně trpělo, zaplaveno terorem. Tato operace, jakkoli hrozně to
zní a vypadá, byla provozována až do roku 1986!

Co by nám mohly a chtěly děti o takovéto zkušenosti říci, ptá se obrazně D. Chamberlain? Byly tak paralyzovány, že nemohly použít ani řeč těla. Lékaři byli přesvědčeni, že jejich mysl nepracuje a tahle bolestivá zkušenost pro
ně nic neznamená. Některé děti reagovaly tím, že přešly do jakéhosi transu, nebo upadly do bezvědomí. Lékaři si mysleli, že spí a je jim dobře. Mnoho dětí krátce po takové operaci zemřelo. To bylo jejich poselství. Smrt. A
lékaři operovali dál. I oni byli totiž zrozeni násilně.

Od roku 1986 již mnoho lékařů změnilo názor na dětskou operace bez anestézie a děti přece jen začínají být brány vážně. Přesto se dosud prakticky nikdo nezabýval tím, co to všechna ta bolest mohla znamenat pro společnost. Silná
bolest v člověku vyvolává zoufalství a iracionální chování, touhu bojovat a extrémně riskovat. Bolest je potravou vzteku."