Moje máma pochází z početné rodiny, z devíti dětí (dvě tety jsou dvojčata). Narodila se v pořadí jako pátá.
Ptala jsem se jí včera schválně, co by mi řekla o svém dětství. Jestli bylo šťastné nebo ne a jestli si připadala třeba ve škole nějak diskriminována. Říkala, že ve škole ani ne, že si tam připadala často víc doma než doma, protože při osmi sourozencích neměla babička -myslím jako její máma- na každého čas, nemohla s každým řešit jeho potíže. Chybělo jí bližší pouto s mámou, měla pořád pocit, že se o mámu musí dělit, i když ji potřebuje jenom pro sebe. Třeba když se chce s něčím svěřit. Neměla žádné soukromí a nebyl čas vytvářet si to pouto, protože byla jedna z mnoha a babička s dědou chtěli být spravedliví a dávat všem dětem stejně pozornosti. Materiálně prý necítila strádání, děda měl dva sourozence v emigraci a dostávali od nich balíčky.
Je zajímavé, že ani jeden ze sourozenců si takto velkou rodinu sám nepořídil, i když jeden strýc je evangelický kněz. Má "jen" 4 děti. A to je nejvíc ze všech, ostatní mají 3,2 nebo jen 1. Já mám jen jednoho bratra.
Když nad tím přemýšlím, něco na tom je. A nikdo to tu ještě v debatě nepsal. Když jsem byla malá, tak jsem měla hrozně ráda chvilky o samotě s mámou, třeba když jsme si povídaly pod peřinou nebo ráno těsně po probuzení jsem jí hupsla do postele a mazlily jsme se. Pak později jsme si povídaly. To ve velké rodině opravdu asi nejde. Máma se nemůže roztrhat na kousky. Třeba ty děti necítí potřebu, nejsou k tomu vedené nebo mají takovou povahu, ale moje máma taky k tomu byla taky vedená a vadilo jí to. Tak to je ještě další věc, která mi přišla na mysl a proč bych já osobně nechtěla mít víc dětí než tři.
Předchozí