Přidat názor k článku Jak přežít samostatné stolování dětí

Ivule, no já nechávala i svou na pátém percentilu se potácející dceru jíst jen to, co ji baví, a dělám to tak doteď. Roste. Hlady neumřela. Podvyživená není. Vše jsem dělala jako ty, jen poslední bod ne - žádné zabavování, jen prostě talíř před ni a podle věku jsem krmila nebo nekrmila, dokud neřekla, že nechce (na to jsem se jí ještě přeptala, abych si byla jistá, že to myslí vážně). Pokud se v tom jen ta šťourala, tak po dvaceti minutách šlo jídlo ze stolu pryč.

S tou poruchou příjmu potravy - není psáno, že ji dítě mít bude, ale rizikové je vypěstovat v něm pocit, že jídlo je něco, čím můžu manipulovat ve vztahu s mámou. Odměním mámu tím, že se najím, potrestám ji tím, že se najíst odmítnu. Když odmítnu tvrdošíjně, uvedu mámu do úzkosti. Tenhle model není dobrej.
Takže zpět k tomu předchozímu odstavci - udržela jsem situaci tak, aby jídlo byl JEJÍ problém, nikoli můj. Ono by to tak mělo fungovat, a u hodně malých dětí to funguje, dokud se "nezkazej". Jí se proto, abych neměla hlad, aby mě nebolelo hlady břicho. Z žádnýho jinýho důvodu (respektive někdy jíme taky proto, že to máme rádi, ale to není tenhle případ). Nejí se proto, že to chce máma - protože pak je jídlo problémem mámy a ne mým vlastním zájmem.
Doufám, že jsem to napsala srozumitelně.
A že si dvakrát kousne - no tak asi to stačí.
Problém je, že když už si dítě na to přemlouvání a nucení zvykne, je těžké ho to odnaučovat a pokud se k tomu rozhodneš, chce to hodně sebekázně v tom, že ti prostě bude jedno, kolik sní. Ale ono je to skutečně tak - v Česku děti hlady neumíraj. To je naše úzkost, co nás vede furt vymýšlet, jak to do nich dostat. Proto o tom článek nepíše, jak to do dítěte dostat - to je věc dítěte. Ty mu máš jídlo nachystat, nabídnout. Konec. Ono ví, jestli má hlad.