Přidat názor k článku Jak jsme dělali workshop aneb otevřený dopis Lucajdě

Teda, to je síla, docela chápu tu druhou matku, že jí to moc nesedlo.
Už vidím, jak Tonička doma ječí, že si botičky sundávat nebude, že chce taky sedět na stole...
Asi je správně, že ten, co se to u něj koná, určuje pravidla, ale myslela jsem, že tento změkčilý způsob výchovy (s těmi korálky mi to trochu připomíná přírodní výběr - udusí se, nebo neudusí?)se už dávno ve světě opouští, že se potvrdila nutnost pevných pravidel. Nelíbí se mi děti co jsou vychované jak cvičené opičky, ale nechat lézt dítě po stole, aby si vybralo co se mu líbí, to mi nepřijde jako podporování rozvoje dítěte, ale jeho, s prominutím, zpovykanosti.
Tyhle názory jsou typické pro rodiče velmi malých dětí. Docela by mě zajímalo, jak budou mluvit, až budou mít doma puboše.

A ještě k dudlíku a korálkám - nebylo by taktické a ohleduplné tyto věci dočasně z hraček dětí odstranit, i když já proti tomu, aby si s nimi moje děti hrály, nic nemám, když ostatním rodičům to dělá starosti?