Přidat názor k článku Po jedenácti porodech mám o jedenáct kilo víc

Vážené dámy, tak jsem hodila oko na Rodinu, a sleduji, že se pilně diskutuje. Bohužel v části příspěvků se řeší, kdo co napsal, jak to ten druhý pochopil, jak to měl pochopit, kdo má právo se urazit, a tak. Děkuji, že se někdo zastal mého příspěvku o potrefených husách, ani mě nenapadlo se urážet, to vás dospívající děti zaručeně odnaučí,pokud vás to ještě drželo. Do diskuse jsem přispěla částečně i proto, že jsem myslela, že se někdo chytí na udičku, a když už bude mí tu možnost, začne se vyptávat, jak to vlastně ve velké rodině skutečně chodí, z pohledu maminky. Ale to se nechytil zatím nikdo, asi to tedy diskutéry zajímá míň, než možnost anonymně někoho utlouct čepicí a vlastním názorem. A ještě drobnost z původního článku, které se zatím nikdo nedotkl. Je tam přímo pamětnicky zdokumentováno, jak se vyvíjela role tatínka u porodu a během pobytu v porodnici. A jestli Náglovy děti stíhaly kromě škrábání brambor ještě třeba hrát na hudební nástroje? "Náglovi jsou muzikální rodina, počínaje otcem, který vystudoval hru na kytaru na pražské konzervatoři, děti si mezi sebe rozdělily akordeon, saxofon, flétnu, kytaru, housle atd. " Tato věta je okopírována z jednoho z článků o této rodině na netu. Zkuste to taky. Napište www.google.com , a pak zadejte: Luboš Nágl děti . A pak (po dalším nezbytném klikání) se jen bavte u mistrovského líčení dalších příhod. A ještě něco: Teorie o tom, jak je dobré si ty děti pečlivě naplánovat, je na první pohled krásná. Ale nefunguje stoprocentně. Co když přijdou dvojčata? (Nebo nedejbože trojčata?...:-))) ) Nebo postižené, nebo třeba "jen" chronicky nemocné dítě? Taky slovo do diskuse.
Přeji hezký den a samé milé lidi okolo.
mamka+8