Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Domácí dějepis

Před několika lety jsem vyklízela krabice se svými starými školními sešity. V paměti mi zůstal šok z toho, jak vypadaly sešity Prvouky první a druhé třídy, které jsem si chtěla ze zvědavost prohlédnout. Listovala jsem sledem dětských ilustrací k VŘSR (Velká říjnová socialistická revoluce - pro případné mladší ročníky), ke Dni učitelů, k výročí narození V.I. Lenina, k výročí narození K. Gottwalda, k Mezinárodnímu dni žen a tak podobně. Nejlepší ilustrací byla ta na konci druhého ročníku k výročí osvobození, kde jsem velice zdařile vypodobnila tank, který hořel, jednoho mrtvého a jednoho krvácejícího tankistu i s kaluží krve. Naštěstí si vůbec nepamatuji, že jsem podobnou výukou kdy prošla.
Stejně tak netuším, co nám vykládala učitelka dějepisu ve druhém pololetí osmé třídy. Se spolužačkou jsme hrály hry jako lodě, piškvorky, tužky a novodobé dějiny (hlavně výčty sjezdů KSČ), nám šly jenom kolem uší. Zápisky jsme stíhaly bez problémů. Už jsme byly přijaty na gymnázia, víc nás nezajímalo. Na zkoušení jsme se to nějak našprtaly a známky měly jako předtím.
Na gymnáziu to už bylo jiné, člověk už byl starší a měl i zájem.
Ale pokud děti někde dějepis absolvují způsobem zapsat, našprtat, zapomenout, tak je to smutné.
Tak trochu se děsím setkání s budoucí dějepisářkou/řem svých dcer. Ale třeba budeme mít štěstí na kantorskou osobnost.