Přidat názor k článku Otcovské fejetony: Domácí dějepis

Je to tak. Já jsem přesně výplod výuky 80. let. Dějepis mě nikdy nezajímal a až teď, ve třiceti letech, přicházím na to, jak by bylo dobré rozumět širším souvislostem - co se děje nyní, má jistě obdobu už v minulosti, je třeba dívat se na současnost přes dějiny. Akorát, že mně už to nějak neleze do hlavy. Chybí základy.

A mimochodem, o prvouce vedeme s manželem dlouhá léta dlouhé diskuze. On na ni vzpomíná jako na zbytečný ideologický hnus, zatímco já jsem prošla vesnickou dvoutřídkou, kde nás náš skvělý pan učitel Vacátko provedl světem. Ve třídě jsme v akváriu chovali pulce a denně zakreslovali, jak se mění v žáby, obíhali jsme se a vytvářeli tak na svých tělech sluneční soustavu, zatímco na nás svítil stolní lampičkou, abychom pochopili, proč je někdy zatmění slunce, na školní zahradě jsme pěstovali salát a ředkvičky, které jsme pak mohli sníst, učili jsme se telefonovat ze školního telefonu (jeho ženě do práce), nahrával nás na magnetofon, abychom slyšeli, jak nemožně čteme a naučili se to líp, učil nás přecházet silnici a já nevím co ještě. Dodnes si často vzpomenu - no jo, tohle nás učil pan učitel Vacátko.

Kde je víc takových učitelů?