Přidat názor k článku Tak a už se nám to krátí…

Jsem lékařka, a do práce jsem nastoupila, když měl syn 16 měsíců. Považuju za naprosto normální, že jsem se vracela tak brzo, a to z několika důvodů - chtěla bych vidět jediného pacienta, kterého by zajímalo, že jsem byla dlouho na MD, a proto teď nic netuším o nových lécích, vyšetřovacích metodách a pod, dalším důvodem jsou samozřejmě peníze /polovinu platu jde na chůvu, ale i za to mi to stojí, to se prostě s rodič.příspěvkem nedá porovnat, a i kdyby, to, že jsem mezi lidma a profesionálně rostu, to mi za to stojí/. Jsem svobodná matka, babičky v nedohlednu, ale říkám, že když se chce, tak všechno jde. Jsem psychiatr a v mé péči je nejedná žena po dlouhé MD, která natolik ztratila kontakt s realitou pracovního života, že je často depresivní, cítí se neužitečná, zbytečná. Ono je to opravdu o tom, že naše děti nás brzo potřebovat nebudou / alespoň ne naší celodenní péči/, a pak se maminky dekompenzují, protože jenom péče o domácnost přece nemůže ani jednu z nás uspokojovat. Prostě to chce se vrátit do práce v rozumnou dobu a neoperovat dítětem, jako důvodem, proč to nejde. Mluvím o zdravých normálních dětech. Ne každá má takové štěstí, ale to už je o něčem jiném.