Hano,
já jsem taky ten případ, který by asi patřil do tvé ordinace. Už jsem se z toho nějak vyhrabala, ale první 3 roky po mateřské jsem se v tom hodně plácala. Šlo hlavně o to, že za 3,5 roku doma jsem naprosto ztratila kontakt s reálným světem, moje problémy nikoho nezajímaly, byla jsem pro ně jen ta, která se "válí doma s dítětem" a měla by tedy co nejmíň obtěžovat své přepracované okolí (manžel, rodiče). Všichni měli pocit, že se nudím a tudíž si vymýšlím problémy. Nenudila jsem se, ale ubíjel mě ten stereotyp, i když jsem chodila na do MC, na plavání, mezi kamarádky. K tomu byly finanční problémy a manžel se opravdu měl co otáčet. Bohužel jsem neměla žádnou práci, kam bych se mohla vrátit, ani jesle k dispozici.
Když jsem po té dlouhé době nastoupila do práce v manželově firmě, zjistila jsem, že jsem opravdu "zblbla", nebyla jsem schopna řešit pružně úkoly, špatně jsem nesla, že před o 10 let mladšími lidmi vypadám jako totální blbec. Začala jsem se propadat do deprese - zráta energie, zájmů, změny chuti k jídlu ve smyslu přejídání, zvýšená únavnost, pocit, že nic nezvládnu a že jsem špatná, šedivé vyhlídky do budoucnosti, totální ztráta sebevědomí. K lékaři jsem nešla, měla jsem pocit, že se z toho vyhrabu sama za vydatného přesvědčování mojí matky, že se nejedná o depresi, ale pouze o to, že jsem k ničemu a že ona to vždy věděla a že to musím zlomit přes koleno :-( Dnes je to už lepší, ale trvalo to...
Už nikdy bych nešla do toho, být tak dlouho doma. Z opakování toho všeho mám hrůzu a je to jeden z důvodů, proč nechci mít další děti.
Předchozí