Přidat názor k článku Tak a už se nám to krátí…

No ta au pair, tak to je skvele. Tady si komerční hlídání může dovolit jen málokterá velmi dobře placená vysokoškolačka. Ale osobně si myslím, že mít na výběr je lepší. To, že jsem s dítětem doma a mám šanci ho poznávat, vychovávat a být prostě s ním, bych za žádnou kariéru ani peníze nevyměnila. Prostě je nejlepší, když si můžete z obou systémů vybrat, co vám vyhovuje.
I když mé dítě mají rády babičky, otec a jsou s ním často, odvažuji se tvrdit, že přece jen ho znám nejlépe já. Jak potom taková mamina, která dítě dá na starosti, třeba i hodné a laskavé au pair, chce se svým potomkem překonávat jeho problémy a krize až bude větší. Jak může čekat, že až bude mít potíže ve škole či nějaké pubertální záležitosti, že příde a rád se jí svěří, když ho od malička jen vozí sem a tam a tráví s ním sotva dvě hodinky denně. Je pěkné sázet na to, že mé dítě je dobře geneticky vybavené a inteligentní a žádnou pomoc nebude potřebovat či že bude tak osvícené a dojde k tomu, že má s rodiči komunikovat, samo. Ale co znám případy kolem sebe, není tomu tak. A rodiče u větších dětí hledají ty nitky, které tam vznikly, když byly ještě malé, aby jim děti důvěřovaly a oni jim mohli alespoň pomoci. Sama kolem sebe vidím, jak je potřeba znát, jak děti reagují a co na ně zabírá. Bez toho jsme jako rodiče bezmocní a pak nám zbývá jen přihlížet a čekat, jak vše dopadne. To je dost pasivní role, ne?