Přidat názor k článku Bílý švýcarský ovčák versus rodina s dětmi

Smutné je, že se vy musíte obloukem vyhýbat všem velkým psům v okolí, kteří by měli být na vodítku (popřípadě s náhubkem). Já osobně jsem se psů nikdy nebála, patnáct let jsme doma měli fenku německého ovčáka (před rokem bohužel umřela), ale volně pobíhající psy ráda nemám. Bydlíme na velkém sídlišti, plném zelených ploch, kde se to takovými psy jen hemží. Někdy jsem měla pocit, že jediná na vodítku je naše Asta. Co dělat s panickým strachem ze psů nevím, pro vaše dítě by jistě bylo lepší, kdybyste na něj ten strach nepřenášela a ono se naučilo spíše zdravému respektu. Ale to se to řekne, že.
Ekvivalent fenky ridgbacka máme u babičky u dědy taky, je to asi šedesátikilový německý ovčák. Povahou mírný a laskavý pes, bohužel absolutně bez jakékoli základní poslušnosti (navíc trpí epilepsií). Já jsem to vyřešila tak, že k němu našeho malého prostě nepouštíme, protože nevíme, co by, kdyby. Babička s dědou se nám posmívají (Šaríček je přece hodný), ale bohužel, když pes kousne, vrátit se to nedá, a následky mohou být fatální. Už jsem tady psala do jedné debaty ohledně psů, že naše čubička, ač hodná, mírná, laskavá a vycvičená, našeho prcka také jednou kousla, a to tehdy, když spala, on jí popadl za pysk a vytáhl jí jej asi deset centimetrů vysoko. Naštěstí to byl kousanec malý a do ruky, ale já jsem je pak už nikdy nenechávala o samotě.

Jinak pes na fotce je nádherný.