Přidat názor k článku Tak a už se nám to krátí…

ráda bych poradila, leč nevím. Já nastoupila na plný úvazek, když byly malé 3 roky. Znamenalo to ne 8 ale daleko víc hodin a má vlastní rodina mi začala neskutečně chybět. Mám paní na hlídání, mám chápajícího manžela, ale chodila jsem domů večer úplně hotová, povídali jsme si tak akorát o mých pracovních problémech a malé jsem dala pusu na dobrou noc. Manžel se začal cítit opomíjený, dcera se začala ptát, jestli ji ještě někdy vyzvedne ze školky maminka. O věcech typu kosmetika, oběd s přítelkyní či vyžehleno včas nemohlo být ani řeči. Kariéra je hezká věc, já se ale s radostí vracím do nejistoty práce na živnosťák (tlumočení, PR atd) a jsem vdečná že tuto možnost mám. Děkuji firmě, která mě zaměstnala, že jsem mohla prohlédnout. Práci k životu potřebuji, ale bez rodiny nepřežiju.............. Připadá mi to boj s větrnými mlýny a obdivuji každou ženu, která dokáže být zaměstnancem na plný úvazek. Manžel i společnost by jí měli postavit sochu díků a uznání. Nebo jí spíš zvednout plat a občas vyjít vstříc. Ona to totiž i manželovi i firmě ráda vrátí.............