Přidat názor k článku Jak se rodí doma na Spálence

Celé mé těhotenství probíhalo bez komplikací a zdálo se, že i porod bude přirozený. Při výběru porodnice mne můj gynekolog upozorňoval, že tam, kde chci rodit (Neratovice, kde nejsou porody jako "na běžícím pásu") nemají dětskou JIPku. Tenkrát jsem tomu nepřikládala váhu, protože jsem si stále říkala, že když všechno je, tak i bude OK. Ke svému porodu mohu říct jen to, že v jeho průběhu mě vůbec nezajímalo, zda potřebuji či ne výplach střev, holení či nástřih hráze. Soustředila jsem se jen na to, jak to přežít. A když byla dcera venku, cítila jsem to největší štěstí a úlevu ve svém dosavadním životě. Poporodní martyrium mě sice utvrdilo v tom, že má averze vůči nemocnicím má své opodstatnění, ale z dnešního pohledu vím, že nešlo o prostředí, ale jen o lidi "lidštější" a "méně lidské". A mnoho problémů jsem si také přivodila sama tím, že jsem se zpočátku nedokázala zeptat, vyhodnotit odpověď a poté se dohodnout se zdravotníky na optimálním způsobu řešení situace. Avšak i přesto jsem rozhodnutá rodit podruhé v nemocnici, ba dokonce v jedné z těch velkoporodních. O nutnosti takového kroku mě přesvědčila naše poslední noc před odchodem domů, kterou jsem probděla se spolurodičkou, jejíž dcera měla poporodní komplikace kvůli infekci z plodové vody a museli ji převážet do Prahy. Její matka měla velký problém se za ní druhý den dostat. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že jsem kvůli svému "dobrému pocitu", který mi byl během porodu stejně "šumafuk", mohla ohrozit své dítě... Jistě, je zde vždy mnoho "kdyby". Za sebe mohu říct jen to, že prostě nevidím bezpečnější místo pro porod dítěte, než je porodnice. A bezpečí dítěte je přes všechna "kdyby" mojí prioritou.