Přidat názor k článku Osamocená extáze

Jestli se má přístup personálu v porodnicích změnit, tak je to na maminách. Pokud si nechají vše líbit, není důvod aby někdo něco měnil. Tak jako se ženy musely postupně samy vymanit ze své podřízené role vůči mužům. Protože kde začíná svoboda jednoho, končí svoboda druhého. Já jsem lidumil, ale jak se začne jeden roztahovat na můj úkor, tak se bráním. To jediný ho vychová.

Já sama jsem zvědavá, za pár dní mě to čeká podruhé a jsem rozhodnutá pro dobro věci udělat maximum. Ať si třeba klepou na čelo. To se týká indukce, urychlování oxitocínem, protržení vaku. Ostatní mi nevadí. Vadí mi ten jejich spěch aby už to proboha bylo a oni si mohli napsat další čárku na futra (konkrétně můj doktor spěchal, spěchal aby mohl o to rychleji zasednout ke kartám na svým počítači). Při prvním porodu jsem se otevírala tak jak píše pisatelka článku, pomalu, pozvolna a byla jsem v pohodě. Začlo to po půl noci, v šest jsme byli v porodnici a v deset už byli hrozně netrpěliví a já abych tam teda tak "nezdržovala", tak jsem souhlasila s protržením vaku a infuzí. Tentokrát jim řeknu, že jestli jsem jim tam na obtíž, tak že jedu domů nebo jdu někam na pokoj, ale rodit že bude moje tělo, ne chemie.

Přirozeným porodům zdar!!!

Hanka