Přidat názor k článku Osamocená extáze

V současné době je přirozený porod in, je považován za vrchol těhotenství a kdejaká porodnice je ostouzena za to, že nabídla klystýr, holení, nebo (nedejbože!) analgetika.
Když jsem měla rodit poprvé, vybrala jsem si jednu brněnskou porodnici, nikoli podle porodních pokojíků, ale podle dobré péče o mimi. Můj první porod byl velmi těžký, prožila jsem několik hodin téměř nepřetržitých kontrakcí, kdy se porodní asistentka pořád divila, že mimi vůbec nepostupuje a přitom ty stahy jsou tak silné. Epidurál zavrhla jako zbytečný. Mé námitky, že mám v papírech, že je vzhledem k mé pánvi pravděpodobný císař, odbyla.Pánev je OK, mého gynekologa nechápe. Tehdy jsem skutečně křičela bolestí a později už jenom sténala. Téměř celou dobu jsem stála a chodila, jak velela PA, jenže pak jsem omdlela a můj muž nakonec na zmíněnou PA zařval, že když už mi teda nemůže pomoct, ať aspoň přivede doktora. Přišel, viděl a valil pro primáře. Toho jsem znala (soukromě) a ten velel: "okamžitě na sál, rychle uspávat a ať to lítá, nemáme čas". To si ještě pamatuju, pak už jsem přestávala vnímat. Později jsem se dozvěděla, že mi během operace začal selhávat oběh a že bylo hodně "veselo". Později mi vynadal, že jsem měla dát vědět, že budu rodit u nich, že by to vypadalo jinak.
Po tom všem jsem si rozhodně nepřála přirozený porod. Přiznám rovnou, že jsem měla hrůzu z opakování těch bolestí. Můj gynekolog (jiný, než u prvního dítěte) mne předával do porodnice s tím, že bych měla rodit císařem. V porodnici usoudili, že není důvod, že se to "zkusí". Když mi doma praskla voda, tak jsem odjela s tím, že budu alespoň trvat na epidurálu. Paní doktorka na příjmu se usmívala a mile mne povzbuzovala, že budu rodit jak po másle. PA s ní pak mluvila "bokem" a já zaslechla, že se jí to nelíbí a že to mimi nemůže projít. Doktorka ale trvala na tom, že se to zkusí. Za pár hodin PA vyjednala epidurál. Za dalších pár hodin se paní doktorka divila, že mimi nesestupuje. Po dalším rozhovoru s PA mne vyšetřila znovu. A šlo se na sál. Později jsem se dozvěděla, že mám nějakou deformaci pánve, která není moc patrná, ale při porodu tvořila zásadní překážku pro mé děti. Jinými slovy - skrz kost holt neprošly.
Hlásím se k těm maminám, které zbaběle chtěly epidurál. Nevadil mi klystýr a na oholení nevidím nic ponižujícího. Vadilo mi trvání na tom, že budu rodit přirozeně i přes mé přání a prosby o pomoc.
Mimochodem, ta zastánkyně přirozeného porodu se k nám chovala jak ke housce v krámě. Mluvila jenom to nejnutnější, byla hodně odtažitá, neusmála se. Ta, která mi opravdu pomáhala, se nám věnovala, povídala si, zajímala se o nás. Pro ni jsme byli LIDI. Vím, že to byl jenom profesionální fígl, ale mně jako rodičce pomohl víc, než to studené konstatování, že TO zvládne každá ženská.