Přidat názor k článku Ještě jednu pohádku, babi!

Četla jsem klukům asi od půl roku. Nejprve Ladova leporela, pak Žáčkova leporela, pak desítka dalších knížek až nakonec Robinsona. Také samozřejmě biblické příběhy. Uměli stovky básniček- opravdu nepřeháním. Ruské pohádky jsem cenzurovala, protože nejstarší syn jim začal říkat horory na dobrou noc. Některé příběhy, hlavně o přírodě, jsem jim namluvila sama na kazety a ty si moc rádi pouštěli, když jsem byla já nemocná a nemohla jsem mluvit. Já i manžel jsme sami vášnivými čtenáři. Ale dopadlo to podobně, jak píše pan profesor. Nejstarší dva kluci nečtou vůbec, ten největší je dyslektik a ke čtení má odpor a ten nejmladší čte jen někdy. V létě jsme lehávali na zahradě ve stanu a četli jsmr spolu. Marťanskou kroniku a Čechovovy povídky. Mrzí mě, že nečtou, ale nutit je nechci. Třeba k tomu časem dospějí sami. A básničku si dnes nepamatují žádnou. Ale já si je pamatuji a hlavně tu pohodu, když jsme se je učívali. Jestli budu mít další děti, slibuji, že zase budeme číst.