Přidat názor k článku V naději 7 - Jedno dítě, žádné dítě podruhé

Martino,

samozřejmě, že to neberu osobně, já jsem se po prvním porodu cítila úplně stejně. Kdoví čím to je :-).
Ne že bych si říkala už nikdy (věděla jsem, že manžel asi ještě bude chtít aspoň jedno dítě), ale že bych se nemohla dočkat to ne. Ale když to srovnávám, bylo to asi tím, že při prvním porodu jsem se sice účastnila, ale za zuřivé pomoci personálu, byť to vůbec nebylo nutné. Prostě ve Strakonicích se rodí (nebo rodilo dva roky dozadu) způsobem "však mi z vás to mimčo dostanem!!!". Hupla na mě sestra, předtím mě napíchali dolsinem byť jsem je prosila a pak i protestovala, že nechci, Aničku mi ani neukázali, přitom to bylo ukázkové miminko, Apgar 10, růžovoučká, baculaťoučká (čtyřkilová :-), hned jí odnesli, nikdo se mě ani nezeptal, jestli jí chci vidět, jakobych tam já ani nebyla. Samozřejmě, že jsem byla šťastná, že mám miminko, žádná poporodní depka, ale hrrr na další těhotenství se mi hned nechtělo.
S Toničkou v Prachaticích to bylo jiné. Ta příšerná kontrakce byla jen jedna a už v průběhu porodu (po ní) jsem si říkala, že je to dobrý, už to bolí "jen" tak normálně. Pak se mě dr. zeptala, jestli jí chci na břicho a to mě hrozně překvapilo, myslela jsem, že to bude jako s Aničkou, že jí bez slova odnesou, že za ní hned budu posílat manžela a já se pokochám až potom, takže jsem nadšeně souhlasila a bylo to hrozně dojemné. Chvilku nám jí s manželem nechali, pak jí sestra vzala, ještě nám ji ukázala "zepředu", protže na tom břichu byla stočená do klubíčka a pak se šla o ní postarat. Pak mi i manžel říkal, že s Toni zacházeli mnohem ohleduplněji než s Aničkou. Tu chudinku hned myli pod vodou, všelijak natahovali jak králíka (cituju), hrkali s ní (cituju), kdežto Toni jen otřeli, sice i změřili, ale jemně, zabalili a byla naše. A tohle všechno tu bolest docela zastíní :-).