Přidat názor k článku To já poznám

Udrzet manzelstvi kvuli detem...muj nekonecny pribeh, ale z te druhe strany, ze strany milenky...vzdycky jsem si v zivote rikala, ze se nikdy nezapletu s zenatym muzem, ze nechci byt ta druha, ze nechci zalozit svoji rodinu na ukor jine ...jenze nikdy nerikej nikdy. A jednoho dne to prislo. Potkali jsme se v praci, od prvni chvile jsme si padli do oka, jenze pak jsem zjistila, ze je zenaty, a ja si to snazila rozumove zduvodnit. Povedlo se. Jenze,na jak dlouho. Sesel se rok s rokem a my se sesli na jednou firemnim vecirku. A to byl zacatek myho konce. Rozumneli jsme si, meli jsme stejne nazory na zivot, podobne zajmy, mysleni, dovedli jsme spolu klabosit snad hodiny a hodiny. Byl to nekdo, koho jsem si vazila, uznavala, nekdo, na koho jsem celou tu dobu cekala. Nekdo kdo mi rozumel i beze slov. Bylo mi 26, jemu 34 a chlapy, ktere jsem potkavala mu nesahaly ani po kolena. A jak cas mijel, zacaly jsme spolu chodit. Strasne jsem ho milovala, ale trapila jsem se kvuli jeho 2 malym detem. Nechtela jsem jim brat tatu, jenze laska byla silnejsi. Vedela jsem, ze doma strada, pripada si jak na druhy koleji. Chtel zit naplno, vim, ze me miloval, ale zodpovednost k detem byla silnejsi. Moc jsem ho milovala, ale nechtela jsem mu radit, co ma delat, chtela jsem, aby si to rozhodnul sam. Nechtela jsem, aby mi to treba jednou vycetl. A tak jsem naslouchala, chapala, milovala a cekala...nakonec padlo rozhodnuti. Vratil se domu. Snazila jsem se nevycitat, snazila jsem se to ustat stuj co stuj. Ale stalo me to hodne sil. Jedinou mou utechou bylo, ze jsem nerozbila rodinu. Jenze ja nebyla stastna. Uz jsem nemohla unest tu tihu sama, tak jsem si nasla pritele. Jenze to byla jen naplast, naplast na ranu, ktera pod ni neustale zustavala ziva. Je jasny, ze ten druhy vztah musel skoncit. A to i diky tomu, ze jsme se postupne prestaly shodovat v zakladnich nazorech na rodinu, deti. Nemelo to budoucnost, neuspokojovalo me to. Nechtela jsem byt sama, ale takhle jsem nemohla zit. Posledni ranou bylo, ze mi rekl, ze se mnou nechce deti. Ja jsem rodinu chtela, snazila jsem se zapomenout na meho predchoziho pritele a kdyby ten stavajici si me vice hledel a venoval mi i vice casu, uvazovala jsem, ze bysme se vzali. Nakonec jsem rada, ze to, ze se nechtel zenit, rekl driv, nez bych udelala ze zoufalstvi to, ze bych si ho vzala nebo otehotnela. Ted je mi skoro 30 a jsem zase sama. Jenze cert nikdy nesmi a tak se stalo to, ze po 4 letech me a meho puvodniho pritele osud svedl zase dohromady...a je to tady zase, je to jako driv, snad jen s tim rozdilem, ze uz to neni to blaznive zamilovani, ale pevnejsi laska. Vim, ze se boji, co bude, vim, ze vi, ze to mezi nami vlastne nikdy neskoncilo. Nerozesli jsme se proto, ze bysme se prestali mit radi, rozesli jsme se z rozumu. O to vic, je to tezsi. Pomalu se zaciname zase vidat, a je to jako driv. Moc ho miluju a vim, ze on je ten pravy, ze s nim chci rodinu, ze vedle nej chci zestarnout. Ale netusim, jestli bude mit tolik odvahy, jit za svym srdcem...a ne to doma nejak prezit